Svjatlana Cichanouská ještě před rokem a půl měla s politikou jen málo společného. Její život se ale úplně změnil – nejdřív ohlásila kandidaturu a pak i vítězství v prezidentských volbách, po kterých v zemi vypukly největší demonstrace v posledních letech. Dnes z exilu pomáhá běloruské opozici. V Praze absolvovala za tři dny 39 schůzek, například s prezidentem, premiérem, s předsedy komor parlamentu a ministry. Říká, že na setkáních se světovými lídry potkává prázdné výrazy, nebo upřímný zájem. A v Česku narazila jen na to druhé. Ve středu byla hostem Událostí, komentářů, rozhovor vedl Michal Kubal.
S jakými postoji předních českých politiků jste se v Česku setkala, viděla jste prázdné výrazy?
V České republice jsem se u politiků s nicneříkajícími výrazy nesetkala. Opravdu. Všichni měli zájem. Narazila jsem na opravdovou touhu pomoct lidem v našem boji.
Je stále těžší upoutat pozornost k tomu, co se v Bělorusku v posledních měsících odehrálo?
Vnímali jsme, že po celém světě vyšlo mnoho zpráv. Museli jsme ale vynaložit mnohem více úsilí, abychom na situaci upozornili. Ta kauza kolem letu hodně zvýšila zájem evropských zemí o to, co se v Bělorusku vlastně děje. Musím ale konstatovat, že tato aféra se nesmí vnímat bez kontextu. Je to jen vyústění toho, jak násilně se režim chová.
K únosu došlo proto, že Lukašenko cítil, že si to může dovolit. Od prosince totiž mezinárodní společenství o situaci v Bělorusku na konferencích a u kulatých stolů nemluvilo. A také se v té době nezavedly žádné sankce. Režim si to vyložil tak, že když mu nikdo nevěnuje pozornost, může si dělat, co chce. A proto k únosu došlo. Nyní Evropská unie a další demokratické země chápou, že Lukašensko nepředstavuje hrozbu pouze pro běloruský lid, ale i pro občany ostatních zemí. A to dává naději, že reakce ještě zesílí.
Nejde o to, jak mě budete nazývat. Jsem jedna z běloruského národa. To stačí
Jak podepisujete oficiální korespondenci? Jaký titul jste si sama zvolila? Prezidentka? Zvolená prezidentka?
Hostitelé při mých návštěvách volí různá oslovení. Lídryně opozice. Vůdkyně demokratického Běloruska. Zvolená prezidentka. Je to různé. Musím ale říct, že nezáleží na tom, jak mě budete nazývat. Záleží na tom, co říkám a co si o situaci budete myslet. Takže mi to je jedno. Jsem opravdu vděčná, že mě státy přijímají a jako lídryně jednám ve jménu Běloruska. Někdy je zvláštní, jaká slova lidé volí, když vás mají oslovit. Jsem Svjatlana Tichanovská. Jedna z běloruského národa. To stačí.
Mimochodem, Cichanouská, nebo Tichanovská?
Tichanovská.
Tichanovská. Takže víc ruština než běloruština?
Ano.
Je poněkud zvláštní, že jste řekla, že bělorusky jste mluvila jen se svojí babičkou, když jste u ní byla na prázdninách. Nesváděla jste bitvy za žádné politické a národní otázky. Jak se z milující manželky a matky, učitelky angličtiny stane ikona boje za svobodu? Jak k tomu došlo?
A jak se z obyčejných mužů a žen v Bělorusku stali bojovníci za svobodu? Stejně jako ze mě. Všichni jsme si uvědomili, že nastal čas. Všichni jsme to na sobě pozorovali při demonstracích při předvolební kampani. Vždy jsme probírali situaci v Bělorusku za zavřenými dveřmi. Byli jsme celou dobu vyděšení. A nebyli jsme si jisti, že je nás takových víc. Co jsme mohli dělat? A když jsme se všichni konečně setkali, byl to ohromný zlom. Pochopili jsme, že nás jsou miliony.
V jednom vašem životopise jsem četl větu, kde se psalo: Nevybrala si, že změní historii, ale historie si vybrala ji, aby sehrála klíčovou roli. Zní takto příběh vašeho života?
Myslím, že to odpovídá. Nikdo si nedokázal představit, ani já ne, že mě život přivede na tuto cestu. Původně jsem chtěla jen pomoci manželovi. Neměla jsem žádné velké plány a nemyslela na nové volby. Cítila jsem se jako miliony dalších – co zmůžu. Mohla jsem udělat jen to, že ukážu, jak mi na něm záleží. Chtěla jsem ho podpořit.
Ale všechno se změnilo. Většina lidí v Bělorusku prošla touto změnou myšlení. Vždy jsme měli nějakou opozici. Lidi, kteří sváděli politické boje. Ale většině to bylo jedno. Žili své životy se svými rodinami a nikdo se nechtěl zaplést do politiky. Dělejte si, co chcete, já si vydělám peníze, abych přežil a jednou za rok mohl jet s rodinou k moři. Ale pak jsem pochopila, že to můžeme změnit, že je nás hodně. Vědomí lidí se velmi změnilo.
Jsem si jistá, že toho lze udělat mnohem víc. Činy vyžadují odvahu
Litujete toho momentu, kdy jste podala kandidaturu místo svého muže? Změnila byste to, kdybyste měla možnost?
Ne. Jsem velmi vděčná za to, že historii měnit nemůžeme.
To znamená, že byste ji změnila, kdyby to šlo?
Ne. Nevím. Tolik jsme toho vytrpěli! Máme tolik obětí! Zažili jsme ze strany režimu tolik krutosti a brutality! Nikdy bych si nemyslela, že to může dojít tak daleko. Samozřejmě bych se ráda toho všeho vyvarovala. Na druhou stranu se ale lidé opravdu probudili. A už se nikdy nebudou moct vrátit do státu, kde je režim téměř zotročuje.
Bojí se. Opravdu je děsivé žít v Bělorusku. Ale režim už nemůže změnit vaše myšlení. Úžasná věc! Lidé si uvědomili, že může být i jiná budoucnost. My jsme za sebe zodpovědní. O čem je demokracie? Je to zodpovědnost každého z nás. Historii bych změnila jen v tom případě, že by se nikomu nic nestalo.
Náš národ má zkušenost se sovětskou okupací, zkušenost starou víc než padesát let. V roce 1968 nám celý svět vyjadřoval podporu. Ale nedošlo k žádnému skutečnému činu. Cítíte to teď podobně?
Nemohu říct, že bychom neviděli žádnou akci. Možná jich není dost. Doufám, že demokratické země udělaly, co mohly. Ale jsem si jistá, že toho lze udělat mnohem víc. Spousta činů vyžaduje odvahu.
Takže musím zopakovat, že pokud máte příklad, jak jednat, vzor, jakým je Česká republika, a cítíte, že jste jednotní, že i další země stojí za vámi, tak je mnohem jednodušší být silný, statečný a pomáhat lidem, kteří bojují a truchlí. Nemluvím pouze o Evropské unii. Ale také o Spojeném království, USA, Ukrajině. O zemích, které společně mohou Bělorusku pomoci. Můžeme tak uspět. Bělorusové si zaslouží žít v bezpečné a demokratické zemi.
