Písněmi jako Svatá válka či Kaťuša mobilizovali během druhé světové války sovětské vojáky přímo na frontě, později u Berlínské zdi zpívali skladby Pink Floydů a vystupovali i před papežem Janem Pavlem II. Ruský armádní soubor Alexandrovci za dobu své devadesátileté existence zpíval v desítkách zemí světa. Ne všude ho ale vítá nadšení. Jeho vystoupení v minulosti odmítly třeba pobaltské státy. Lotyšsko za ním vidí propagandu ruské vojenské síly, Estonci se zase loni odkázali na nesouhlas s ruskou zahraniční politikou.
Když měl 12. října 1928 tehdy ještě Soubor rudoarmějské písně své první veřejné vystoupení v Ústředním domě Rudé armády v Moskvě, tvořilo ho dvanáct mužů – osm zpěváků, dva tanečníci, harmonikář a recitátor.
Vznikl pod záštitou tehdejšího ministra obrany Klimenta Jefremoviče Vorošilova, který patřil k blízkým spolupracovníkům sovětského vůdce Stalina. Sovětský svaz ve třicátých letech zažíval období tvrdého stalinismu – čistky a vykonstruované soudní procesy, ve kterých režim odstraňoval údajné nepřátele, se nevyhnuly ani vojákům. Vorošilov nechal zlikvidovat většinu důstojnického sboru.
Navzdory těmto okolnostem sláva souboru rostla, rozrůstaly se i jeho řady. Ve 30. letech měl už 300 členů. Stát se členem pěveckého sboru, v jehož čele stál hudební skladatel a autor sovětské i současné ruské státní hymny Alexandr Vasiljevič Alexandrov, bylo mimořádně náročné. Na jedno místo se hlásily i stovky uchazečů.
Zpočátku Alexandrovci (dnešním plným názvem Akademický soubor písní a tanců Ruské armády A. V. Alexandrova) vystupovali v Moskvě, ale postupně začali vyjíždět i do okolí, a jak říká zpravodaj ČT Miroslav Karas, začali šířit slávu sovětské armády za hranicemi. „Jezdili jsme vlakem a na rukou nás z něj vynášeli. Alexandrovovi ani neumožnili dotknout se země. Nesli ho na rukou jako vlajku,“ vzpomínal dlouholetý člen souboru Viktor Kadinov. Vystoupovali třeba i v tehdejší Jugoslávii nebo Afghánistánu.
Pověst legendy získali zejména během druhé světové války, kdy svými písněmi povzbuzovali vojáky Rudé armády a vystupovali přímo na frontě. „Za války uspořádali přes 1500 koncertů, často přímo na frontové linii. Soubor se tehdy rozdělil na čtyři skupiny. Každá odjela na jiné bojiště,“ uvedl zpravodaj ČT Karas.
Nejslavnější písně – Svatá válka, Kaťuša a Kalinka
Nejznámější a zároveň asi nejslavnější písní Alexandrovců se stala Svatá válka, kterou dnes zná snad každý Rus. Vznikla za druhé světové války a říká se, že k Rudé armádě patřila stejně jako tank T-34 nebo samopal PPŠ-41, nejrozšířenější a nejznámější zbraň rudoarmějců.
Poprvé se text Svaté války objevil v novinách Izvestija v létě 1941, dva dny po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Báseň Vasilije Lebeděva-Kumače začínala slovy: „Vstavaj, strana ogromnaja, vstavaj na smertnyj boj!“ Alexandrov si ji přečetl a za další dva dny složil hudbu. Už 27. června 1941 doprovázela píseň na nádraží v Moskvě odcházející vojáky a od října 1941 ji vysílal rozhlas po celé zemi každý den v šest hodin ráno, hned po úderech moskevského orloje.
Váleční veteráni jako například Anatolij Kozlov, který se svou jednotkou bojoval u Stalingradu a došel až do Vídně, považují Svatou válku za součást výzbroje. „Posilovala lidi na duchu a armádu vedla k vítězství,“ vzpomíná. „Byla tou hlavní vojenskou písní, která nás mobilizovala a vedla k cíli. Měla pro nás velmi velký význam, hned jsme ji přijali,“ popsal další z veteránů Viktor Semjonov.
Uznal to i britský premiér Winston Churchill – poté, co vyslechl na jaltské konferenci v roce 1945 Svatou válku v podání Alexandrovců, prohlásil, že sovětská armáda měla tajnou hudební zbraň. Dodnes ji mnozí Rusové považují za jednu z největších písní všech dob.
Neméně slavnou se stala i Kaťuša, což je zdrobnělina ruského dívčího jména Jekatěrina (česky Kateřina). Autory písně o dívce tesknící po svém milém, který byl odvelen do války, jsou básník Michail Isakovskij a hudební skladatel Matvej Blantěr. Stejně jako Svatá válka podporovala Kaťuša morálku sovětských vojáků během druhé světové války. Přímo na frontě ji vojákům zpívala Lidija Ruslanovová. Sláva písně byla taková, že po ní vojáci pojmenovali raketomety, Němci přezdívané „Stalinovy varhany“.
Píseň si zpívali i obyčejní lidé a postupně se proslavila po celém světě. Své verze má například ve finštině, hebrejštině nebo italštině. Ve vesnici Vschody, která leží nedaleko rodiště Isakovského, je dokonce její muzeum, jehož úkolem je šířit popularitu Kaťuši v Rusku i v zahraničí. Základem repertoáru slavných Alexandrovců se stala ještě třetí legendární skladba – Kalinka, kterou napsal hudební skladatel a literát Ivan Larionov již v roce 1890. Dlouhá léta byla považovaná za lidovou tvorbu.
Alexandrovci oslavovaní i zavrhovaní
V éře studené války sloužil pěvecký soubor hlavně jako propagandistický nástroj Sovětského svazu v komunistických státech. Některými zeměmi je tak vnímán dodnes. Vystoupení Alexandrovců například loni odmítlo povolit Estonsko. Tamější ministr obrany prohlásil, že jeho země nesouhlasí s anexí Krymu a účastí ruské armády ve válce na Ukrajině. Na ruské vojáky v Estonsku prý nikdo nečeká. Podobně se už předtím zachovalo Lotyšsko a Litva.
Lotyšské ministerstvo zahraničí před třemi lety uvedlo, že koncert Alexandrovova armádního pěveckého sboru by mohl být „nepřípustně provokační“. Ideová koncepce souboru s jeho propagandou ruské vojenské síly navíc prý neodpovídá dějinnému kontextu Pobaltí. Podobně se stavělo i Polsko, kde chtěli odpůrci souboru pěvce přivítat mlácením do hrnců a pískotem. Koncert tam byl posléze zrušen.
Armádní soubor v posledních letech vzbudil pozornost právě svým výrazným politickým angažmá v otázce ruské anexe Krymu, na jejíž počest secvičil skladbu pod názvem „Zdvořilí lidé“. „Zdvořilé helmy, zdvořilé tváře, zdvořilé jsou dokonce i obrněné vozy,“ zpíval soubor při turné na zabraném poloostrově.
„Alexandrovci prostě slaví vojáky, o nichž prezident Putin nejprve řekl, že neexistují (že je to místní krymská domobrana), ale o měsíc později je vyznamenal. Slaví vojáky, kteří razí nový typ války – válku 'zelených mužíků' (tak jim říkají Ukrajinci), vojáků v uniformách bez insignií, kteří se prostě zjeví a už se nenechají vytlačit,“ zhodnotil propagandistickou ódu Zbyněk Petráček v komentáři pro Lidové noviny z dubna 2014.
V Československu Alexandrovci poprvé vystoupili 28. září 1937 ve Smetanově síni Obecního domu, když se vraceli ze Světové výstavy v Paříži, kde tehdy dostali hlavní cenu poroty. Od té doby se do Česka vraceli opakovaně. I u české veřejnosti ovšem vyvolávají rozporuplné reakce. Zatímco stoupenci souboru poukazují na jeho vysokou uměleckou úroveň, odpůrci kritizují vystoupení jako propagandu ruských ozbrojených sil, která je na pozadí současné ruské zahraniční politiky nežádoucí.
Historik, publicista a disident komunistického režimu Jan Urban je přesvědčený, že Alexandrovci nejsou nic jiného než politika, a to od roku 1928, kdy vznikli. Připomněl, že dřívější šéf souboru Leonid Malev kdysi řekl, že když lidé Alexandrovcům tleskají, tleskají vlastně Rusku a ruské armádě.
V říjnu 2015 například na koncertě Alexandrovců, kde vystupovala i česká zpěvačka Helena Vondráčková, protestovali aktivisté. Svlékli se do půli těla a mávali vlajkami Ukrajiny, NATO a EU.
Nakolik jsou citlivým tématem se ukázalo před pár týdny – na koncertě k výročí 50 let od srpna 1968. Na Václavském náměstí vystoupila spolu s dalšími zpěváky Lucie Bílá. Přivítal ji však pískot. Kritici jí vyčítali, že před lety zpívala na turné se souborem, který byl vlastně součástí tehdejší okupační armády.
S Alexandrovci přitom v minulosti vystupovala i řada dalších českých umělců, mezi nimi Karel Gott, Petr Kolář, Petra Janů, Aleš Brichta, Bára Basiková či houslový virtuos Pavel Šporcl.
Znovu se „devadesátníci“ Alexandrovci do Česka vrátí i příští rok. Vystoupí v osmi městech včetně Prahy, Brna, Ostravy či Pardubic.
