Dillí – O tématu sexuálního násilí se díky několika případům nedávné doby začalo v Indii hovořit častěji. Zástupci organizace na ochranu lidských práv Human Rights Watch (HRW) se zaměřili na zneužívání dětí a mladistvých. Ve státě, kde vláda přijala všeobecný zákon na ochranu dětí před pohlavním zneužíváním teprve loni, je to palčivý problém. Podle průzkumu organizace totiž k němu dochází „znepokojivě často“ doma, ve školách nebo státních sirotčincích. Policie a úřady navíc případy odmítají řešit.
Stejnou pozornost, jaké se dostalo prosincovému hromadnému znásilnění mladé ženy v autobuse v Dillí, by si podle ochránců dětských práv zasloužil i problém zneužívání dětí. To je trestné teprve od loňského roku, ovšem snaha o prosazování zákona je podle nich nulová. Přehledné statistiky počtu zneužitých dětí v Indii neexistují především proto, že valná většina obětí či jejich opatrovníků je vůbec neoznámí. Zůstává totiž běžnou praxí, že sousedé a známí zavrhnou po nahlášeném znásilnění celou rodinu oběti, protože je podle nich pošpiněná.
Děti zneužívají i ti, co by je měli chránit
Přesto podle statistik až padesát procent indických dětí na vlastní kůži zažilo násilí. Znamená to tedy, že každý rok zde dojde ke znásilnění víc než 7 200 dětí včetně kojenců. Podle HRW je tedy zřejmé, že vláda selhává jak v ochraně dětí, tak v pomoci obětem. Vyzvala indické úřady, aby zajistily striktní dodržování platných zákonů o ochraně dětí a přísný dohled nad zařízeními, která o děti pečují. „Lékaři, ať už internisté, gynekologové nebo pediatři, bohužel nemají žádný kurz o zneužívání dětí, nevědí, jak je vyšetřit, jak s nimi mluvit a starat se o ně. Jaká je rehabilitace, lékařská a psychologická péče. Netuší nic,“ píše se ve zprávě HRW.
Skončit by mimo jiné měly traumatizující tělesné prohlídky obětí a necitlivé jednání policistů i dalších činitelů, které oběti vystavuje dalšímu strádání. „Je šokující, že samotné instituce, které by měly chránit zranitelné děti, vystavují tyto děti riziku děsivého pohlavního zneužívání,“ podotkla Mínakší Gangulyová, regionální ředitelka HRW.
Situaci ještě zhoršuje špatně připravená policie, jejíž příslušníci odmítají případy či stížnosti obětí vůbec zaznamenat. „Trvali na tom, abych výpověď změnila, vyhrožovali, že se mi jinak něco stane. Uráželi mě a nadávali mi. Rodiče se mě snažili vidět, ale nedovolili nám si promluvit. Báli se, že by mi naši řekli, ať se držím pravdy,“ píše se ve zprávě. Soudní procesy se v těchto případech táhnou celé roky i desetiletí a pachatelé se trestu dočkají jen zřídka.
