Pro transatlantický prostor je největší hrozbou možný záměrný nebo nezáměrný střet mezi NATO a Ruskem. V pořadu Události, komentáře to řekl bývalý náměstek amerického ministra obrany Ian Brzezinski. Podle něj by byl takový konflikt obzvlášť nebezpečný, protože Rusko vlastní jaderné zbraně. V rozhovoru s Michalem Kubalem komentoval Brzezinski také ruské vojenské cvičení Východ 2018.
Je pro vás toto ruské vojenské cvičení víc důvodem k obavě, nebo to pokládáte za PR trik ze strany Kremlu?
Myslím, že Kreml bere svá vojenská cvičení velmi vážně. A pro mě je zajímavé, že tohoto cvičení se účastní asi 300 tisíc vojáků, tisíc tanků, tisíc letadel. Je to největší cvičení vedené Moskvou od roku 1981. Určité obavy mám, protože tohle podtrhuje, že Rusové jsou odhodlaní být schopni rychle mobilizovat, nasadit velkou sílu, a to v reálném čase.
Největší cvičení, jaké kdy provádělo NATO, čítalo asi 65 tisíc lidí. Příští měsíc se bude pořádat další největší, to bude jenom 40 tisíc lidí. Západ v tomhle nedokáže Rusko dohnat – v tom odhodlání a přípravě rychle mobilizovat své složky v reálném čase. Proto mám trochu obavy.
Co to naznačuje? Dovedete si třeba představit konflikt, který by byl podobný tomu, co se teď děje na východní Ukrajině, který by se odehrával například v Pobaltí? A jaká by podle vás byla reakce Aliance? Článek 5? (článek 5 smlouvy o NATO stanoví, že útok na některého z členů je útokem na celou Alianci, a předpokládá odpovídající reakci včetně použití ozbrojené síly – pozn. red.)
Právě jste zmínil, že samozřejmě musíme tyhle obavy mít, protože něco podobného už se stalo, tedy že si najednou Rusko uzme území cizího státu. Stalo se to na Krymu, stalo se to v Donbasu, v roce 2008 v Gruzii. Rusové mají nějakých 300 tisíc vojáků, spoustu tanků, spoustu letadel, spoustu vrtulníků tady na Západě. NATO na Východě nemá stejnou hustotu svých vojsk, takže Aliance je trochu zranitelná.
Před devíti lety jsem natočil rozhovor s vaším otcem Zbigniewem Brzezinským (uznávaný americký politolog, který mj. působil jako poradce prezidentů Cartera a Obamy – pozn. red.). Takhle tehdy reagoval na názor, že Amerika vyklízí střední Evropu:
Jezdit do Ameriky a pouze si stěžovat na ruskou agresivitu, jezdit do Ameriky a stěžovat si na západoevropské odlišnosti, není žádné řešení. Je to rezignace na řešení. Ale určitě mají důvod, aby byli znepokojení. Ale má odpověď je – dobře, ale začněte s tím něco dělat sami. Nečekejte, že bude pořád někdo řešit vaše problémy za vás.
To je velmi jasný hlas, který nám všem velmi chybí. Nemáte přesto pocit, že Spojené státy jenom vyklidily prostor střední a východní Evropy a nechávají ho Rusku, popřípadě Číně? Přece jenom to nebyl jen úspěch těchto zemí, ale byl to příběh velkého úspěchu americké zahraniční politiky.
Není to pravda. Spojené státy mají dnes velkou přítomnost ve střední Evropě. V Polsku je minimálně brigáda, je tam letecký batalion, další máme v rámci předsunuté přítomnosti NATO, byli jsme už velmi brzy v Pobaltí. Co mě trápí, je nedostatečný závazek ze strany západní Evropy, protože západoevropské složky jsou ve střední Evropě, jsou v Polsku, jsou v Pobaltí, ale není jich zdaleka tolik, kolik Američanů. Američané potřebují, aby se naši partneři také chopili svého dílu zodpovědnosti.
Z Evropy zaznívají obavy o osud spojenectví se Spojenými státy, zejména s ohledem na slova prezidenta Donalda Trumpa například o tom, že se Amerika zařídí jinak, pokud NATO nebude fungovat jiným způsobem a pokud západní Evropa nebude platit více na svou vlastní obranu – nakolik je toto něco hlubšího a nakolik je to taktika byznysmena, který je zvyklý vyjednávat až na samé hranici tvrdosti?
Mnoho Evropanů se teď obává o naši spolehlivost, spolehlivost Ameriky jako partnera, spojence v rámci NATO. A já chápu, odkud tyto obavy přicházejí. Prezident Trump používá rétoriku, která je velmi znepokojující, zpochybňuje platnost celé Aliance, její užitečnost. Osobně se ptá, jak velký závazek by měla mít Amerika vůči obraně Evropy. A takové způsoby, které já považuji za nevhodné, má i v komunikaci s ruským prezidentem Putinem. To je znepokojující, ale není to celý kontext americké zahraniční politiky.
Když se podíváte za tuto rétoriku a podíváte se, co jeho administrativa dělá, tak je to něco dost jiného. Jsme velmi tvrdí vůči Rusku, tvrdší než jakákoli jiná vláda po studené válce. Navyšujeme přítomnost v Evropě, teď bylo ohlášeno navýšení o 1300 vojáků jenom v Německu. Podnikáme tedy větší investice do obrany Evropy, převedena bude další brigáda, bude nové vedení NATO pro Atlantik. Toto jsou zcela reálné kroky, které ukazují, že Amerika zůstává k bezpečnosti Evropy zavázaná.
Máte velmi blízko ke střední Evropě, máte tady rodinné vazby jak v Polsku, tak v České republice. Jak vnímáte to, co se tady teď odehrává? Je to jakási vzpoura opomíjených lidí vůči elitám, je to obava z konce liberální demokracie, je to návrat k nějakým totalitním praktikám? Jak to vnímáte?
Je mnoho z nás, kteří mají obavy z toho, co se ve střední Evropě děje. Ale na druhou stranu, střední Evropa byla na čelních liniích, když jsme prováděli operace v Afghánistánu, v Iráku, (Středoevropané) obětovali své životy na operacích, které vedly Spojené státy. Toho si velmi vážíme. Ano, některá populistická dynamika v některých částech světa nás trochu znepokojuje, protože zpochybňuje základní principy demokracie, ať už je to svoboda tisku, svoboda univerzit, nezávislé soudnictví. Nemyslím si, že by to zatím bylo kritické, ale ten směr je znepokojující.
Často se říká, že americký prezident musí umět řešit několik krizí najednou. Kdybyste měl vybrat jednu jedinou, co je největší hrozbou současného světa – terorismus, Írán, Severní Korea, Rusko, Čína?
Podle mě je největší bezpečnostní hrozbou pro náš transatlantický prostor volatilita (nestabilita – poz. red.) v Rusku, která by mohla vést k záměrnému nebo nezáměrnému střetu mezi složkami NATO a ruskými silami, což by možná mohlo vést zase k dalšímu zabrání půdy při východní hranici NATO. To je, myslím, docela reálná obava. A je to zvlášť nebezpečné, protože Rusko by v tomto případě bylo agresorem a má jaderné zbraně.
