V Japonsku žije kolem půl druhého milionu lidí, kteří se z vlastního rozhodnutí zcela straní společnosti. Někteří vycházejí, jen když jim dojdou potraviny, jiní vůbec neopouštějí svůj pokoj. Podle nového průzkumu zadaného vládou přitom netrpí depresemi ani sociální fobií. Sami se označují termínem hikikomori, tedy uzavření či odtržení. Vláda je definuje jako osoby, které se takto izolují nejméně půl roku.
Japonští hikikomori často reagují na nadměrný tlak společnosti na úspěch. „Důvody mohou být buď skutečné, to znamená psychická nebo fyzická odlišnost jedince od většinového kolektivu, která je pak předmětem posměchu, šikany. Ale mohou to být i důvody domnělé, to znamená pocit, že nedokážu naplnit očekávání té skupiny, že brzdím ostatní, i když to vůbec tak nemusí být. A k tomuto stavu jsou samozřejmě nejnáchylnější dopívající mladí lidé, kteří se teprve hledají a hledají své místo ve společnosti,“ vysvětluje japanolog Jan Sýkora z Ústavu asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Důvodem izolace tak často bývá pocit selhání po opakujících se neúspěších ve škole, v zaměstnání nebo v koníčcích. „Kolem pátého ročníku základní školy jsem přestal do školy chodit,“ říká bývalý hikikomori Ken Okita, který už teď dokáže pracovat v kuchyni restaurace, předtím ale strávil poustevnickým stylem života patnáct let. „Jako hikikomori jsem žil do 26 let. Skoro jsem nemluvil, ani s rodinou. Když jsem přišel sem, mluvit s druhými bylo těžké,“ uvedl Japonec.
Návrat do společnosti
Z pomyslné nory vytáhla Kena organizace K2, která pomáhá mladým izolovaným lidem najít svou silnou stránku a integrovat se zpět do společnosti. „Po loňských letních prázdninách se počet studentů, kteří přestali chodit do školy, zvýšil desetinásobně,“ upozornil ředitel organizace Makahiro Sakamoto.
Termín hikikomori se začal používat v 80. letech minulého století, kdy workoholismus a důraz na dokonalost přestali někteří lidé zvládat. V roce 2010 odhadovala japonská vláda počet hikikomori na 700 tisíc. Průzkum z listopadu ale ukázal, že nyní je jich už kolem půldruhého milionu.
„Dnešní Japonsko už není tou silně kolektivistickou společností, která vytvářela silný tlak na jedince a zejména na jeho přínos pro kolektiv. Dnešní japonská společnost je daleko individualističtější a úspěch je velice často otázkou osobních ambicí a schopností tyto ambice potom naplnit. Nenaplnění původních ambic pak vede k frustraci. Řekl bych, že ten tlak na výkon a strach ze selhání nepřichází nyní až tak zvnějšku, ale je to spíš o osobním prožitku, je to psychologický problém,“ míní Sýkora.
Za velkým nárůstem stála pandemie covidu-19. Třeba u Natsuko Sakaiové šlo ale o nedostatek sebedůvěry. „Sháněla jsem práci a pak jsem to vzdala. Budoucnost mě svazovala. Nevěděla jsem, co mám dělat, a nebyla jsem si jistá, zda se dokážu prosadit,“ vysvětluje Japonka.
Mezi respondenty celostátního průzkumu se jako hikikomori identifikují zhruba dvě procenta Japonců ve věku 15 až 64 let. U mladších do čtyřicítky je jich ale víc.
