Císař Napoleon založil francouzskou centrální banku a účetní dvůr, instituce, na kterých stojí moderní hospodářství Francie. Přesto se mu nepodařilo získat půjčku na financování války s Anglií, připomínají historici u příležitosti dvou set let od státníkova úmrtí, píše AFP.
Napoleon založil francouzskou centrální banku, na válčení mu ale nepůjčila
Banque de France, tedy francouzská centrální banka založená v roce 1800, a francouzský frank z roku 1803, který stojí na zlatém standardu a je zvaný franc germinal, byly podle Napoleona základními stavebními kameny Francie.
Banque de France byla původně soukromou bankou, Napoleon ji ale v roce 1806 změnil na veřejnou instituci, protože podle něj byla „trochu moc nezávislá“, uvádí Arnaud Manas, šéf odboru kulturního dědictví a archivu této banky. Napoleon tehdy jmenoval guvernéra a dva jeho zástupce, kteří složili slib věrnosti. Stejný slib skládali hlavě státu i všichni další guvernéři až do roku 1993, kdy banka získala nezávislost a začala se připravovat na přijetí eura.
V roce 1803, pod dohledem dvou set největších akcionářů, získala banka privilegium vydávat bankovky. Jejich využití bylo ale velmi omezené. Ve stejném roce se frank stal z účetní jednotky skutečně používanou měnou.
Konec období nedostatku peněz
„Byla to zcela zásadní inovace, díky které byla měna důvěryhodná. Dříve králové měnili svou účetní měnu s ohledem na zlato a stříbro a bylo to velmi proměnlivé,“ uvádí Pierre Branda, autor několika publikací o císaři, včetně knihy Ekonomie za Napoleona z roku 2016.
Zavedení franku také ukončilo období nedostatku peněz. Během Velké francouzské revoluce „nebylo dostatek mincí, protože ve většině případů to byly stříbrné mince. Část z nich si lidé schovávali doma a část jich emigranti odvezli s sebou. Do země přicházely peníze nejčastěji z Mexika, byly to španělské mince, ale během války s Anglií to moc nefungovalo“, vysvětluje Arnaud Manas.
Nová měna zůstala stabilní až do roku 1914, jeden frank měl cenu pěti gramů stříbra, jeden gram zlata měl cenu 15,5 gramů stříbra.
Na rozdíl od Francouzů, kteří si oblíbili převod do obou kovů, Britové už od konce 18. století „provedli pokus s měnou téměř odtrženou od zlatého standardu, což jim umožnilo získat dodatečné finanční prostředky“ a zároveň omezit devalvaci libry a půjčovat si ve velkém.
Ve Francii vyvolala devalvace asignátů – vládních úpisů krytých konfiskovaným církevním majetkem – a zrušení dvou třetin veřejného dluhu v roce 1797 nedůvěru a v důsledku toho si „říše prakticky nepůjčovala“, uvádí Pierre Branda.
Ve svých výdajích napoleonský stát spoléhal zejména na výběr daní z nemovitosti založených na národním katastru, daň byla poprvé stanovena na spravedlivém základě podle velikosti pozemků.
„Daňová správa vám ukládá povinnosti a je jen na vás, zda je budete zpochybňovat. To pochází z Napoleonovy doby, výběr a výpočet daně zajišťovali úředníci a nikoliv prostředníci jako za předchozích režimů. (…) Protiváhou byla veřejnost státních účtů: bereme vám peníze, ale řekneme vám, jak s nimi nakládáme,“ vysvětluje historik Branda a připomíná založení Účetního dvora (Cour des comptes) v roce 1807.
Prostředky Francii přinesl také prodej Louisiany, která tehdy byla daleko větší než nynější stejnojmenný stát USA. Původně francouzskou kolonii, kterou po sedmileté válce kontrolovalo Španělsko, získal Napoleon zpět v roce 1800. Oblast nepovažoval za klíčovou, a tak ji o tři roky později prodal Spojeným státům. Ty za ni zaplatily celkem 15 milionů dolarů (v roce 2019 by tato suma představovala 265,5 milionu dolarů, tedy zhruba 6,2 miliardy korun). Odkoupená půda tehdejší rozlohu USA zdvojnásobila.
Koupě Louisiany
Dočasný rozkvět díky kontinentální blokádě
Na obchodní úrovni umožnila kontinentální blokáda, která v roce 1806 rozšířila zákaz dovozu anglického zboží na celou Evropu, francouzskému průmyslu na několik let vzkvétat. Rychle to však skončilo neúspěchem. Jedním důvodem byl nedostatek surovin ve Francii kvůli britské nadvládě na moři. Britské výrobky také lépe využívaly mechanizaci a „byly natolik konkurenceschopné, že si mohly dovolit platit poplatky za pašování“, dodává historik.
Podle Arnauda Manase „to nebyla ani tak měna, co přispělo k Napoleonovu neúspěchu, jako skutečnost, že průmyslová revoluce v Británii byla pokročilejší“.
Jako dědictví Velké francouzské revoluce Napoleon uchoval zrušení privilegií a cechů, každý tak mohl svobodně vykonávat povolání dle vlastního výběru bez ohledu na náboženství nebo společenské postavení. Občanský zákoník v roce 1804 zakotvil právo na majetek a rovnost všech před zákonem. Výjimkou byly kolonie, kde bylo v roce 1802 obnoveno otroctví.
