Na světě je čtvrt miliardy migrantů. Odkud odcházejí, proč a kam míří?

Evropští lídři se chystají na čtvrteční neformální summit v Salcburku. Jeho důležitým tématem, jako v posledních letech skoro pokaždé, bude migrace. V záplavě argumentů vášnivé debaty o tom, jak by se EU měla k tomuto fenoménu postavit, zapadají čím dál hlouběji fakta. Web ČT24 nabízí podrobný přehled zpracovaný z dat OSN – jaké skupiny lidí migrují, odkud pocházejí, kam míří a co je k jejich cestě vede.

Podle dat OSN bylo v roce 2017 na světě 257 715 425 migrantů. Tento údaj zahrnuje všechny lidi, kteří žijí mimo zemi svého původu. Jsou mezi nimi Syřané, kterým válka zničila domy, Afričané, kteří museli každý den dojít dlouhé kilometry pro vodu nebo Mexičané, které terorizovaly drogové kartely. Dále Indové, jež kvůli jejich příslušnosti k nízké kastě nečekalo nic než bída v příbytcích z vlnitého plechu, nebo Rusové, kteří chtěli jen svobodně psát.

Jsou však mezi nimi i čeští lékaři, kteří se za lepší mzdou přestěhovali do Německa, Britové, kteří na důchod odjeli žít do Španělska, nebo Francouzi, které zaujala pracovní nabídka z nedaleké švýcarské firmy.

Země, podle množství migrantů, kteří v nich žijí a kteří z nich odešli (v roce 2017)
Zdroj: OSN

Specifickou skupinou migrantů jsou lidé v ohrožení. Nejspolehlivější data o nich nabízí Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Ten na konci roku 2017 zaznamenal 71,44 milionu ohrožených lidí. Dělí je do šesti kategorií:

1) 19 941 347 uprchlíků, tedy lidí, kteří opustili zemi svého původu a odmítají nebo nemohou se vrátit kvůli opodstatněnému strachu z pronásledování pro svou rasu, náboženství, národnost, příslušnost k sociální skupině nebo politický názor. V zemi, kam přišli, získali trvalou nebo přechodnou ochranu.

2) 3 090 898 žadatelů o azyl, tedy lidí, kteří žádají o mezinárodní ochranu a o jejich žádosti ještě země, kam přišli, nerozhodla. Ne každý žadatel o azyl se tedy stane uprchlíkem, ovšem každý uprchlík žádal o azyl.

3) 39 118 516 vnitřně vysídlených lidí, kteří museli opustit své domovy nebo obvyklá bydliště především proto, aby se vyhnuli následkům ozbrojených konfliktů, obecnému násilí, porušování lidských práv nebo důsledkům přírodních i člověkem způsobených katastrof. Zůstali však ve své zemi.

4) 4 896 352 navrátilců, kteří přišli zpět do země svého původu buď spontánně nebo organizovaně a ještě se plně neintegrovali, nebo do místa svého bydliště z jiné části své země v průběhu roku.

5) 2 796 204 lidí bez občanství, kteří nespadají pod zákonodárství žádného státu.

6) 1 596 189 ostatních lidí, kteří nezapadají do žádné výše zmíněné skupiny, ale jimž UNHCR poskytuje nějakou formu pomoci na humanitárním nebo jiném zvláštním základě.

Nejvíc lidí prchá před válkami na Blízkém východě, v Africe a na Ukrajině. Utíkají ale také před africkými, asijskými a latinskoamerickými diktaturami. Většina z nich (55 %) hledá bezpečné útočiště v rámci vlastní země. Další velká část míří do sousedních zemí. Ti většinou doufají, že válka brzy skončí, nebo diktátor brzy padne, a budou se moci vrátit domů.

Někteří už ale tuto naději ztratili a nechtějí se smířit s životem v provizoriu uprchlických táborů, kde mají jen velmi omezené možnosti pracovat a posílat své děti do školy. Proto hledají místo, kde by mohli důstojně žít a nacházejí ho většinou v nejvyspělejších zemích světa.

Podrobný přehled zdrojových a cílových zemí s největším množstvím uprchlíků a žadatelů o azyl i vnitřně vysídlených lidí nabízí tři vrstvy následující interaktivní mapy. Data v ní jsou k 31. prosinci 2017.

Syrské utrpení živené ze zahraničí

Daleko nejvíc lidí prchá před válkou v Sýrii. Ta zuří už přes sedm let a je mimořádně nepřehledná a krvavá. Podle OSN v ní zemřelo na čtvrt milionu lidí a vyžádala si více než milion raněných. Odehrává se v ní mnoho bojů mezi početnými náboženskými sektami, etnickými skupinami a klany i politickými silami pestré syrské společnosti. Složitost vzájemných vztahů bojujících stran komplikuje možnost dohody a ukončení bojů.

Syrská válka je také vydatně živena ze zahraničí. Většina bojujících uskupení se může spoléhat na financování, dodávky zbraní i přísun bojovníků od některého ze svých patronů. Sýrie se stala kolbištěm, kde světové i regionální velmoci prosazují své zájmy, testují a ukazují své nové zbraně a cvičí své jednotky v ostrém boji. Zemi také zaplavili dobrovolníci z celého světa bojující na všech stranách konfliktu.

Zapojení zahraničních sil je hlavním důvodem, proč se boje už dávno nevyčerpaly. „Pokud porážka Islámského státu měla ukončit sedmiletý konflikt, někdo to zapomněl sdělit Íránu, Izraeli, Turecku, Rusku nebo Spojeným státům,“ komentuje hořce tuto situaci novinář listu The Atlantic Uri Friedman.

Dvě válečné generace Afghánců

Miliony lidí utíkají před válkou v Afghánistánu. Za 17 let a přes masivní vojenské nasazení se koalici vedené Spojenými státy nepodařilo porazit místní povstalecká hnutí, ovládnout zemi ani vybudovat funkční vládu. Brání tomu složitý horský terén s drsným klimatem, absence infrastruktury a ze západního pohledu nepochopitelná sociální struktura často negramotného obyvatelstva.

Opakuje se tak scénář, který si v letech 1979 až 1989 vyzkoušel Sovětský svaz a v letech 1839 až 1842 Velká Británie. „Každá afghánská domácnost i každý kočovník má pušku, ze které umí perfektně střílet muži, ženy i děti starší deseti let. Když se k nějaké vesnici přiblíží armáda věrná Kábulu, všichni obyvatelé odejdou a vrátí se poté, co armáda zmizí. Rozmístit vojsko ve všech městech a vesnicích ve všech provinciích prostě není možné,“ popsal realitu středoasijské země sovětský generál Ivan Pavlovskij, když vedení vlastní země varoval před invazí.

Bezpečnostní expert George Friedman vnímá na stránkách organizace Stratfor afghánskou válku jako jediný celek, který trvá už 40 let. „Konflikt je zvláštní posedlostí americké zahraniční politiky. Nikdy nemizí a vypadá to, že nikdy neskončí,“ hodnotí roli Spojených států v ní. V zemi tak vyrostly už dvě generace lidí, pro které jsou střelba, nálety a atentáty normou.

Samostatnost Jižnímu Súdánu mír nepřinesla

Rostoucí problémy vyhánějí z domova také miliony obyvatel Jižního Súdánu. Země získala nezávislost na Súdánu teprve v roce 2011. Ta přišla po dvacetileté válce a dávala naději, že jedna z nejchudších zemí světa se bude moci vydat na cestu rozvoje.

Trvalo jen tři roky a vrcholní politici se začali obviňovat z pokusů o převrat. Rozhořely se nové boje, které rychle získaly etnický rozměr vzájemného krvavého vyhlazování jihosúdánských národů. Přes několik nadějných dohod zprostředkovaných mezinárodním společenstvím pokračuje válka dodnes.

V posledních letech se boje rozhořely i v nejúrodnějších oblastech země a stovkám tisíc lidí hrozí hladomor. Množství uprchlíků tak stále roste. „Většinu prchajících tvoří ženy a děti. Jsou mezi nimi lidé, kteří přežili násilné a sexuální útoky, děti bez rodičů, postižení, starci a těžce nemocní,“ popsal jejich situaci mluvčí UNHCR Leo Dobbs.

Roztrhané Somálsko

„Ani chvíli od roku 1991, kdy povstalci svrhli despotu Siada Barreho, neměli Somálci vládu, která by byla hodna tohoto označení. Představitelé z Mogadiša nemohou bezpečně navštívit většinu země, natož aby jí vládli. Válka, hlad a terorismus vyhnaly zástupy Somálců z domova,“ napsal reportér časopisu The Economist před dvěma lety.

Vysvětluje tak, proč je Somálsko už třetí dekádu synonymem zhrouceného státu. Na severozápadě země funguje fakticky nezávislá, avšak nikým neuznaná republika Somaliland, která patří ke klidnějším oblastem oficiálního území státu. O zbytek se přetahují válčící skupiny rebelů, rozdělených klanů a do bojů zasahují i náboženští fanatici.

OSN se aktivně pokouší přimět jednotlivé síly tamní občanské války k dohodě na federálním uspořádání země. Zaznamenala částečné úspěchy, násilí je však stále rozšířené. Provází ho zničená infrastruktura, nemožnost normálního podnikání a vracející se hlad. I proto Somálci stále tvoří velkou část lidí, kteří podle OSN potřebují pomoc.

Koloniální dědictví Afriky

Dva předešlé scénáře se opakují v mnoha dalších afrických zemích. Státy vzniklé v důsledku rozhodnutí evropských koloniálních velmocí neodpovídají etnické, náboženské ani kulturní situaci ve společnosti.

Ještě hlubší ránu však podle knihy Why Nations Fail od ekonoma Darona Acemoglu a politologa Jamese Robinsona zasadili kolonialisté Africe tím, jaké instituce v ní vybudovali. Jejich jediným smyslem bylo dostat z kolonií co nejvíc diamantů, zlata, kakaa nebo kávy. Život, zdraví, bohatství nebo svobodu Afričanů nikdo nevnímal jako hodnotu.

Protože Evropané by sami nezvládli spravovat rozsáhlá území, vybrali skoro všude jednu skupinu obyvatel, které svěřili neomezenou moc nad ostatními. Když pak kolonialisté odešli, nebo byli vyhnaní, k dispozici byla neomezená moc, o kterou se strhla bitva. Ta byla v drtivé většině případů krvavá a nemilosrdná, protože vítěz bral vše a poražený neměl nic.

Na rozdíl od demokracie, kde lze i v opozičních řadách důstojně žít, se vládci v Africe po vzoru koloniálních správců o nic nedělili. Jejich motivace zůstat u moci tak byla absolutní, stejně jako motivace jejich oponentů pokusit se o násilný převrat.

Rozjel se tak začarovaný kruh převratů a občanských válek, ze kterého se daří vymaňovat jen menšině afrických zemí. Když se díky mezinárodní pomoci začala snižovat dětská úmrtnost a prodlužovat lidský život, populace začala rychle růst a boj o omezené a bez technologických novinek nerostoucí zdroje zesílil. Uprchlíci už jsou jen jeho samozřejmým důsledkem.

Arabská zima

Populační exploze spojená s tuhou diktaturou a v jejím důsledku i ekonomickou stagnací je také jednou z hlavních příčin migračního tlaku ve většině arabských zemí. Sociolog Karel Černý v knize Svět politického islámu srovnává tamní překotný demografický vývoj s populačním boomem, který v mnohem rozvolněnější podobě zažila Evropa v 19. a na začátku 20. století.

Upozorňuje na jeden zásadní rozdíl. Evropané, pro které nebylo uplatnění, mohli odcházet do Ameriky nebo afrických a asijských kolonií. Ve velkém také odcházeli. Arabové však v současnosti nemají žádnou svou „Ameriku“ a populační papiňák nemá kudy vypouštět páru. Nadějí může být jen fakt, že nárůst počtu obyvatel se podle zákonů demografické revoluce časem zastaví tak, jak se to dosud stalo všude.

Důsledkem přetlaku jsou buď občanské války, které kromě výše zmíněné Sýrie cloumají také Jemenem, Libyí a Irákem, nebo stále přitvrzující a mnohdy ze Západu podporované diktatury, v nichž se může dařit jen menšinovým skupinám etnicky či nábožensky spjatým s vládnoucím režimem. Ty nejtvrdší vládnou podle organizace Freedom House právě na Blízkém východě a v Africe.

Co dělat

Migrace je stará jako lidstvo samo. Určitá část společnosti, vždy poměrně malá menšina, má tendenci cestovat za štěstím jinam, ať už si chce zachránit holý život nebo jen strávit důchod v teple.

Nástrojů, jak s ní pracovat, je celá řada. Sahají od silových v podobě stavění plotů až po humanitární v podobě nakupování fair trade kávy. S tím, že někteří lidé mají touhu žít jinde a udělají všechno pro to, aby ji naplnili, se však nezbývá než smířit.