Otázkou, zda mohli spojenci zachránit tisíce Židů bombardováním nacistických vyhlazovacích táborů, se zabývá nový dokumentární film. Snímek s názvem 1944: Bomby na Osvětim? mohou diváci spatřit krátce před 75. výročím osvobození tohoto tábora. Televizní stanice Arte jej odvysílá v úterý, informovala agentura DPA.
Film z produkce ZDF od režiséra Marka Hayhursta navazuje na film britské BBC a začíná osudem Rudolfa Vrby (1924–2006) a Alfreda Wetzlera (1918–1988). Dva roky tito přátelé trpěli v Osvětimi, až se jim v dubnu 1944 podařilo uprchnout. Na svobodě chtěli světu vyprávět o genocidě, které se v obsazeném Polsku Němci dopouštěli.
„Nějak jsme nepokládali za správné, že svět se dál točí, zatímco existuje Osvětim. Že se lidé smějí, žertují, pijí a milují, zatímco miliony umírají a my bojujeme o své životy,“ napsal Vrba, který své zážitky zachytil v autobiografii Utekl jsem z Osvětimi.
Film vypráví v rekonstruovaných scénách, jak se Slováci Vrba a Wetzlar schovávali na Slovensku a se svými hrůznými zážitky vyšli na veřejnost. Spletitými cestami se protokoly z Osvětimi dostaly do svobodného světa, k britskému premiérovi Winstonu Churchillovi, k americké vládě prezidenta Franklina D. Roosevelta, k americké organizaci War Refugee Board i k židovským organizacím.
Morální dilema
Názory na to, jak zareagovat, však byly nejednotné. Jedni chtěli ihned bombardovat, alespoň železniční tratě, po nichž byli sváženi Židé z celé Evropy v dobytčích vagonech. Druzí měli morální pochybnosti, neboť by tak byly nejspíš zabity tisícovky židovských vězňů. A někteří pochybovali, zda líčení vůbec odpovídají pravdě.
Ještě o desítky let později mnozí litují, že se spojenci tehdy nedokázali odhodlat k vojenskému úderu. Světový židovský kongres Američany žádal, aby bombardovali příjezdové tratě, řekl například v roce 1999 tehdejší předseda Ústřední rady Židů v Německu Ignatz Bubis. „Neudělali to, ačkoli to už nemohlo být horší,“ poznamenal tehdy.
V roce 2001 dokonce přeživší a pozůstalí po obětech holocaustu žalovali americkou vládu o odškodné v řádu miliard dolarů kvůli pasivnímu spolupachatelství a napomáhání k vraždění evropských Židů. Bývalý izraelský premiér Ariel Šaron si v roce 2005 stěžoval: „Během celých válečných let nebylo podniknuto nic k zastavení vyhlazování,“ řekl Šaron. „Věděli to a nic neudělali,“ dodal. A v roce 2008 přiznal americký prezident George W. Bush: „Měli jsme bombardovat“ a ukončit zabíjení.
„Dění v Osvětimi by muselo vyvolat největší odpor, je to morální selhání Západu,“ říká ve filmu rovněž americký historik Michael Berenbaum. „Je nám jasné, že nacisté vedli dvě války – rasovou válku a světovou válku. My jsme ale vedli jen jednu: světovou válku,“ řekl Berenbaum. „Protože nacisté prohrávali válku, pokoušeli se rasovou válku vyhrát,“ je přesvědčena Rebecca Erbeldingová z washingtonského muzea holocaustu.
Bombardování jako jasný vzkaz nacistům
Co by ale bomby způsobily? Na to historikové nemají jednotný názor, vždyť spojence na jaře roku 1944 zaměstnával Den D, aby po vylodění v Normandii osvobodili celou Evropu od nacistů.
Osud přeživších Židů v Evropě na tom závisel rozhodujícím způsobem, domnívá se Berenbaum. Kromě toho bylo přesné bombardování například plynových komor obtížné. „Všechny možnosti byly tak nějak špatné, protože i malá chyba ve shazování bomb by stála mnoho lidských životů,“ řekla historička Tami Davisová Biddleová. Přesto by podle ní bylo bombardování zásadním vzkazem nacistům, že jejich barbarství je nepřijatelné.
Stejného názoru je i Berenbaum. Problém hromadného vyvražďování by bomby nevyřešily. „Ale morální protest tváří v tvář genocidě je mnohem lepší než vůbec žádná reakce,“ soudí Berenbaum.
