Káhira – Svědci středeční čistky v káhirských ulicích popisují nepřiměřený, nemilosrdný útok. Kritiku a odsouzení si egyptská vláda vysloužila jak od ochránců lidských práv, tak od světových mocností. Mnozí Egypťané ale ve svém hodnocení událostí posledních dní nemají tak jasno jako západní země, jejich obyvatelé a média. Prestižní deník The New York Times ve své reportáži přímo z ulic Káhiry píše: Z pohledu místních byla armáda jedinou silou, která se mohla islamistům postavit. Jak uvažují běžní obyvatelé Egypta, kteří nezvykle tvrdý zásah bezpečnostních sil schvalují?
Na káhirském dělnickém předměstí Imbaba mnoho lidí krveprolití lituje. Ale trvají na tom, že druhá možnost by byla ještě horší. Muslimské bratrstvo, Mursího politická strana, zemi prý brzdila nekonečnými protesty vsedě a demonstracemi. A čím déle armáda se zákrokem otálela, tím slabší jim Egypt připadal.
Po brutálním dni násilí, který si vyžádal stovky mrtvých, se tak Egypt zdá rozdělenější než dříve. Stoupenci sesazeného prezidenta Muhammada Mursího oplakávají zabité, slibují pomstu a plánují své další kroky. Mnoho Egypťanů nicméně obrací svůj hněv proti protestujícím. Podle nich to, co se stalo, dává smysl.
„Bylo to nutné. Musejí být tvrdí,“ shrnul stručně svůj názor opravář aut Akmal William, kterého citoval list The New York Times.
Učitel Muhammad Abdal Háfiz tvrdí, že stovky islamistů, kteří zemřeli při středečním zákroku bezpečnostních sil, pro něj nic neznamenají. „Tady jde o bezpečnost země,“ odmítl rezolutně kritiku armády Háfiz. Přidal se k němu i místní prodavač vajec, který míní, že armáda se zákrokem otálela až příliš dlouho.
„Jsem proti násilí. Volil jsem Mursího a on mě zklamal. Dělali si věci po svém, a to falešně,“ zlobí se zase sedmatřicetiletý účetní Ahmad Mustafa. Úřady podle něj ve středu jednaly zodpovědně, když zakročily za denního světla, „aby všechno bylo vidět“. „Pověřili jsme armádu, aby bojovala proti terorismu,“ chválí Mustafa policii za to, že zakročila s účinností nevídanou celé roky.
Nevíme, kdo má pravdu
Mezi těmito paralelními realitami jsou lidé, kteří se cítí rozpolcení. Na jedné straně totiž stojí tvrzení bezpečnostních sil o násilnických demonstrantech ohrožujících zemi, tlumočené oficiálními státními médii. Na straně druhé je ale znepokojuje to, co slyšeli od svých islámských přátel o masakru, jaký se ve středu ráno rozpoutal v ulicích.
„Nevím, kdo má pravdu a kdo ne,“ pochybuje Hasam Mahmúd, který pracuje v truhlářství. „Někdo říká, že stoupenci Muslimského bratrstva stříleli. Jiní, že se naopak střílelo do nich,“ vyjádřil svými slovy zmatek, který se teď odehrává v hlavách mnoha jeho spoluobčanů. „Nevíme, kde je pravda. A nevíme, kam to všechno směřuje,“ říká Hasam.
Žena, která se ze strachu z represí představila jen jako Isrá, je přesvědčena, že si Egypťané nechali „vymýt mozky“. „Tohle nejsme my. Tohle vůbec není Egypt. Nejsme šťastní uprostřed smrti a krve. Ale někde v sobě máme, že egyptská armáda je nedotknutelná. Spousta lidí chce, aby se Egyptu vládlo železnou rukou,“ obává se Isrá.
Posvátná armáda?
Na téměř posvátnou úctu, které se egyptské armádě ve společnosti dostává, naráží ve svém komentáři i americký týdeník The Christian Science Monitor (CSM). Nedávný incident podle listu ukázal, že vojáci, kteří byli oporou autoritářského režimu bývalého prezidenta Husního Mubaraka celé půlstoletí, mají v zemi stále rozhodující slovo.
V myslích vysokých egyptských důstojníků je údajně pevně usazené přesvědčení, že oni a jen oni chápou, co Egypt potřebuje a jak je třeba ho chránit. Tato víra se podle týdeníku opět projevila při červencovém převratu, kterým generalita svrhla prezidenta Mursího. Plakáty šéfa armády Abdala Fataha Sisího, jenž oznámil jeho sesazení, visí na každém kroku.
Výlučné postavení armády pak stvrdilo především krvavé potlačení protestů islamistů tento týden, které má podporu milionů Egypťanů.
Kde ale hledat kořeny tohoto stavu? Podle CSM sahají až k vojenskému převratu v roce 1952, který byl vyvolán hněvem nad korupcí a neschopností staré egyptské monarchie a jejích civilních poradců. Od té doby armáda pohlížela s despektem na představu, že by civilisté měli převzít vedení. Civilisté jsou – alespoň podle generálů – zcela neschopní. Buď se jedná o nevzdělané venkovany, nebo o muslimské fanatiky, kterým chybí vůle udělat to, co je potřeba.
Selhání Mursího, člena Muslimského bratrstva, po roce v prezidentské funkci nepochybně tento názor jen posílilo, píše CSM. Mursí byl totiž prvním egyptským civilním vůdcem za šedesát let a období, které strávil v úřadu, provázel prudký propad egyptské ekonomiky, rostoucí protesty veřejnosti a nevhodný, až arogantní přístup k řešení vnitřních problémů.
