Peking - Páteří čínské ekonomiky je 270milionová armáda takzvaných migrujících dělníků. Tito lidé odešli z venkova za prací do měst. Mají zásluhy na hospodářském boomu, ale přitom daleko méně práv než obyvatelé měst.
Před městským úřadem v Pekingu se sešli migranti k poklidnému protestu. Vadí jim, že jejich děti nesmí do školy. Policie zasahuje okamžitě, kdy se demonstraci pokusí štáb ČT natočit. Strážce zákona nejvíc zajímá, jak se novináři o probíhající demonstraci dozvěděli. Komunistická strana nechce protesty znamenající trhliny v tom, čemu říká harmonická společnost, příliš ukazovat.
Tihle lidé ale o sobě chtějí dát slyšet. Vadí jim, že s nimi úřady zacházejí jako s druhořadými. V hlavním městě pracují, ale trvalý pobyt mají jinde. Proto ztratili nárok na zdravotní péči a školu pro děti. Mnozí je proto radši odloží u prarodičů a vídají je jednou za rok.
„Doma nemáme nikoho, kdo by se o děti postaral. Ani se nemůžeme vrátit, protože naše práce i všechno ostatní je v Pekingu,“ říká protestující matka Čang Ťing. „Manžel zemřel, když byly dceři čtyři. Pracuji, abych ji mohla dát do školy, ale nechtějí ji vzít. Nemáme jinou možnost než protestovat. Snad nám vláda dá šanci,“ doufá další z protestujících žen.
Za prací se v Číně stěhuje 270 miliónů lidí. Často jde o bývalé rolníky s nízkým vzděláním a postavením. I když jsou hnací silou ekonomického rozvoje, nemají stejná práva ani sociální jistoty jako obyvatelé měst. „Je to nespravedlivé a taky nezodpovědné pro budoucnost státu. Za práva obyčejných lidí má bojovat ministerstvo školství, ale nedělá to,“ říká generální tajemník Čínského institutu za lepší vzdělání Tu Kuo-wang.
Protesty sice nemají velký účinek, ale migranti si čím dál tím víc uvědomují sílu kolektivu. Slaví úspěchy při jednání o mzdách a pracovních podmínkách. Jsou lépe informovaní a daleko míň smíření s osudem. Jejich sebedůvěra roste a pro režim je čím dál tím těžší je ignorovat.
