Šedesát kilometrů trati, ale celé tři dlouhé hodiny jízdy poblíž francouzsko-španělských hranic? „Děkuji, nechci,“ řeknete si možná. Navzdory šnečímu tempu přesto výlet tímto spojem patří k nezapomenutelným turistickým zážitkům. Nebo možná právě kvůli němu. Vítejte na palubě žlutého vlaku, přezdívaného „Kanárek“. Zvolíte starý, trochu rozhrkaný uzavřený vůz, nebo se necháte za jízdy ovívat větrem na otevřené železniční plošině?
Kanárkový vlak na úpatí Pyrenejí: Otevřeným vagonem až do nejvyšší francouzské stanice
Malebná, překvapivá, pomalá, romantická a pro většinu Čechů hlavně neznámá. Taková je nejen krajina francouzského pohoří Pyrénées-Orientales, ale především zapomenutá železniční úzkokolejka pojmenovaná Cerdagne. Zvláštní žluté soupravy poskládané jakoby ledabyle z vozů různého stáří i typu vozí turisty celoročně. A že se je za jízdy na co dívat!
Jako by vám za okny probíhal panoramatický film: jedna zatáčka za druhou, široké pohledy do členité krajiny na náhorní plošině, malý románský kostel, roztroušené samoty, viadukty, mosty, dole v údolí řeka Têt, nahoře zase úpatí horských pyrenejských masivů.
Napájení z kolejnice
Vlastně celá takhle oblast působí příjemně zapomenutě a osaměle. Tak trochu záhadou je už i její označení: Jsou to v překladu Východní, nebo spíš Katalánské Pyreneje? To první má v názvu celý tento francouzský department, to druhé regionální přírodní park, jehož je krajina součástí. Asi se nespleteme, pokud budeme nejen v krajině očekávat míšení obou kultur, francouzské a katalánské.
Samotná železnice je unikátní hlavně kvůli převýšení trati. Vlak postupně vyšplhá až tisíc výškových metrů, turisty vyveze až do nejvýše položené stanice ve Francii, nádraží Bolquère – Eyne v téměř 1600 metrech nad mořem. Zajímavostí je, že technicky je pohon řešen napájecí kolejnicí, tedy podobně, jako tomu bývá třeba v metru. Varování před vysokým napětím pak u trati obstarávají pouze cedule, upozorňující ve francouzštině na „nebezpečí smrti“.
Ale postupně: start jednoho z nejslavnějších železničních výletů ve Francii je v historickém Villefranche-Vernet-les-Bains, ve městě na soutoku dvou řek, které leží v pouhých zhruba čtyřech stech metrech nad mořem. Dostanete se do něj třeba z hodinu vzdáleného letiště ve francouzském Perpignanu, případně po necelých třech hodinách jízdy ze španělské Barcelony.
I s přihlédnutím k tomu, že místa ve vlaku si nelze dopředu rezervovat, se vyplatí přijet s předstihem. Čas strávený v městečku navíc rozhodně nebude ztraceným už proto, že pohledné uličky Villefranche a především zachovalé hradby a celé opevnění jsou zapsány na seznam UNESCO.
Jezdí se i v zimě
Dávní železniční inženýři to s tratí z tohoto místa rozhodně neměli jednoduché. Svědčí o tom i tragédie z roku 1910. Stavba železnice tehdy za sebou měla sedm let, když se z visutého mostu zřítil vlak i s architektem díla. Dokončení se pak trasa dočkala až v roce 1927.
Celková délka je 62,5 kilometru, součástí je 650 staveb, 19 tunelů a dva unikátní mosty nad řekou, Gisclardův most a především Séjourne viadukt. Jeho technická data mluví za vše: výška 65 metrů, dvě patra oblouků – v jednom silnice, ve druhém železnice – a celková délka skoro 240 metrů. Ročně turistický spoj přepraví půl milionu lidí.
„Train Jaune“, jak zní jeho oficiální název, vyráží na cestu čtyřikrát za den. Dokonce i v zimě, kdy trať francouzští železničáři udržují sněžnou frézou. Navzdory slávě tohoto vlaku ale ve vozech moc komfortu nečekejte, zvlášť starší uzavřené vozy jsou sice nablýskané zvenku, uvnitř ale nabízí nepříliš pohodlné dřevěné lavice. A toalety? Odskočte si ve stanicích, čas na to jízdní řád stanovuje. V soupravě totiž WC nejsou.
Cesta kanárka přes Pyreneje (zdroj: ČT24)
A pokud hledáte svezení tiché, bez skřípání, hluku a lomozu, tak na tuto trať taky nevyrážejte. Součástí zážitku je zkrátka i pořádný zvukový doprovod skřípajícího železa. Při dobrém počasí je pro pasažéry jasnou volbou otevřená venkovní plošina. Možná to působí jen jako lépe natřený nákladní vůz s lavicemi, ale zase: kde se člověk takto horskou krajinou projede s větrem ve vlasech…?
Nakonec je vlastně jedno, kolik stanic projedete. Hodinka jízdy to je do Fontpedrouse St. Thomas, o půl hodiny víc k nejvyšší stanici Bolquere Eyne a přímo na francouzsko-španělských hranicích pak leží Bourg Madame. Cíl má trať v obci La Tour de Carol Enve, blízko horského sedla, vedoucího do Andorry.
Zmíněné tři hodiny jízdy jsou ale přece jen poněkud úmorné, zvlášť při pomyšlení na cestu zpět. Dobrým tipem proto může být i kratší výlet. Ostatně, častou variantou je, že automobiloví turisté touto krajinou „jen“ projíždí právě při cestě z Francie do Andorry. Pak se tedy vyplatí na den se zdržet, projet se kanárkovým vlakem a další den pokračovat.