Kvetoucí jaro, zima plná sněhových závějí i docela parné léto velmi rychle za sebou jen během pár hodin? Řeč není o leteckém výletu s mezipřistáním. To vše dokáže vystřídat jedna panoramatická jízda pozoruhodným vlakem přes švýcarské Alpy. Vítejte na palubě turistické linky Bernina Express, pojedeme po trati, která patří ke světovému dědictví UNESCO a jejíž historie se začala psát před 110 lety.
„Od ledovců k palmám“, hlásá slogan, kterým Švýcaři na vlak lákají. Nutno přiznat, že ledovce si zvlášť v zimě či na jaře v konkurenci dalších bíle zasněžených vrcholů člověk při rychlém průjezdu tolik neužije. Palmy najdeme až v úplném cíli a zrovna přehršel jich taky není. Ale jinak jako příměr k tomu, co můžete zažít na palubě šplhajícího alpského expresu, je zmíněná reklamní věta jistě pravdivá.
A co se týká střídání ročních období? Stačí z výchozího nádraží v historickém Churu vyjet třeba v dubnu či květnu – louky kolem Zadního Rýna jsou posety prvními jarními květy, venku je příjemná teplota, do vlaku nastupujeme maximálně v lehkém svetříku.
Jenže po dvou hodinách jízdy přichází zlom: nejdřív uvidíte zbytky sněhu, pak jím jsou pokryty celé široké pláně a nakonec v nejvyšších partiích jsou to hluboké závěje spolehlivě zakrývající všechny pěší turistické trasy. Zima ale nevládne dlouho: po pár kilometrech zase začne vlak klesat a při dobré předpovědi si můžete být jisti, že když z expresu po čtyřech hodinách vystoupíte pod horkým italským sluncem, ocitnete se na chvíli uprostřed léta.
Desítky tunelů, téměř dvě stovky mostů
Ale postupně, nejdřív fakta. Bernina Express, to je především nablýskaný produkt Rhétské dráhy s panoramatickými okny, občerstvením a hlášením pro turisty, které dopředu upozorní na všechny pozoruhodnosti 144 kilometrů dlouhé horské železnice. Projíždí po tratích Albula a Bernina, za zhruba čtyři hodiny se ponoří do 55 tunelů, překoná 196 mostů.
Jen na úseku z Churu do nejvyššího bodu ve stanici Ospizio Bernina nastoupá přes 1600 výškových metrů – aby následně těžko uvěřitelných více než 1800 metrů sestoupal do italského Tirana.
Základní jízdné sice začíná na těžko akceptovatelných 74 CHF za osobu v jednom směru (v přepočtu zhruba 1500 korun), nicméně s různými slevami nebo jedno- či vícedenními síťovými jízdenkami se dá dostat na zajímavější poměr cena/výkon. Například karta RhB GraubündenPASS se dá pořídit s platností na celé dva dny ježdění už od 86 CHF.
Spojů Bernina Express vyjíždí v sezoně víc a vy buď můžete absolvovat celou délku trasy, nebo si vybrat kratší, zhruba dvouhodinovou alternativu, která do Tirana míří ze Svatého Mořice. Přehledné informace lze vyhledat přímo na stránkách Rhétské dráhy (www.rhb.ch) nebo třeba na turistickém portálu www.mojesvycarsko.com.
Při naší jízdě vyjíždí vlak z Churu podle švýcarské přesnosti na vteřinu v 8:32. My v něm po chvíli míjíme spojení Předního a Zadního Rýna a zatím ujíždíme rychlostí, na kterou si není radno zvykat – až totiž souprava začne stoupat, budeme moci na svištění krajinou zapomenout.
Pokud patříte mezi ty, kteří si zvlášť po ránu ve vlaku rádi přispí, první minuty jízdy se lehkému šlofíku můžete s klidem oddat. Půlhodina jízdy až do Thusis vás s fotoaparátem ze sedačky nejspíš nezvedne. Za Churem je relativně obyčejná krajina, zpestřená pár hrady a zříceninami na kopcích či stádem pasoucích se krav na louce vedle železnice. V Thusis pak lze i při rychlém průjezdu spatřit na nástupišti tři sochy cestovatelů. Jeden z nich vlak dobíhá, druhý na něj mavá a třetím je dáma v klobouku, která má od pohledu na vše času dost.
Pak konečně přichází to, kvůli čemu jsme se na cestu vypravili: vlak začíná strmě stoupat. Pod námi je říčka Albula, jeden tunel střídá druhý, pod okny je dno vysoké a úzké soutěsky, nad ním následuje další z menších hradů.
Odlesky v panoramatických oknech odráží první výrazy úžasu ve tvářích cestujících z celého světa – to když se přiblíží průjezd po Landwasserském viaduktu, symbolu celé trati. Nachází se hned za stanicí Tiefencastel. Jeho výška: 65 metrů. Kdysi ho prý dělníci stavěli bez lešení, řeka totiž hrozila povodněmi.
Před viaduktem jde vše rychle: lidé se nahrnou na pravou stranu soupravy a mačkají se u panoramatických oken. Každý si hledá nejlepší úhel pohledu pro jedinečné snímky. Šest vysokých štíhlých oblouků viaduktu je z dálky vidět, přední část vlaku na ně už vjela, aspoň na pár vteřin tak lze ze zadních vozů zachytit jak architektonický skvost, tak vlak, ve kterém se vezeme. Strojvedoucí sice snad i kvůli turistům nepatrně přibrzdí, celý pohled přesto netrvá déle než minutu – a už jsme v tunelu, který na viadukt přímo navazuje.
Vzhůru za sněhem
Následuje stanice Bergün, a když tam Bernina Express čeká pár minut na protijedoucí vlak, je čas vystoupit a udělat si pár snímků panoramatické soupravy.
Teprve teď začne opravdu pořádné stoupání a jeden z důvodů, proč je tato trať tak unikátní. Na následujících dvanácti kilometrech vlak zdolá přes 400 výškových metrů díky důmyslně propracované soustavě točitých tunelů, viaduktů, galerií a mostů. Pokud jste soutěživí, zkuste celou dobu udržet orientaci a neztratit se v tom, kam inženýři zrovna trasu nasměrovali a zatočili. Chyták je třeba i v tom, že v některých částech jsou jednotlivé stoupací tunely přímo nad sebou.
Zatímco nabíráme výšku, venku se výrazně zhoršuje počasí. Všude kolem jsou temné dešťové mraky, s každým výškovým metrem jako by to bylo horší a horší. Až úsměvně proto zní hlášení, že za blízkým Albula tunelem se často vše razantně změní.
Nicméně vlak za Predou do tohoto zhruba šestikilometrového tunelu rychle vjíždí – a hle, jaké překvapení, když se opravdu vynoří do ostrého slunečního světla. Mimochodem, zmíněný tunel se právě rekonstruuje, ovšem způsobem Švýcarům vlastním. Místo 115 let starého průjezdu horským masivem vzniká vedle úplně nový, který by měl sloužit od roku 2021. Už teď je na místě pro zájemce speciální informační centrum o výstavbě a na stránkách rhétské železnice lze zase sledovat videopřenos, jak práce postupují.
S rozzářeným sluncem začínají fotografům paradoxně dělat problémy velká panoramatická okna. Odleskům a odrazům se na snímcích lze jen komplikovaně vyhnout. I to má ale řešení: kdo nelpí na svém místě v panoramatické části soupravy, může v některé ze stanic přejít do předních vozů, v nichž lze jednoduše otevřít okno a fotit z něj.
Jsme tři kilometry od Svatého Mořice – míjíme ho a pokračujeme dál a výš. Ráz krajiny se mění. Projíždíme pohledné údolí Engadin s širokými pláněmi, míjíme malé letiště v Samedanu a před námi jsou pohledy na nejvyšší vrcholy Graubündenských Alp. Nalehko oblečení malí kluci hrají na hřišti vedle trati tenis, přitom už o pár kilometrů dál bude kolem dráhy přibývat sněhu a na něm potkáme místo malých Federerů spíš fanoušky lyžování v plné výbavě.
Pláně už jsou pokryté sněhem, jezera zamrzlá, zasněžená. V Ponteresině vlak přepřahá, opět chvíle pro pár snímků soupravy a nádraží. Teď už to bude ta impozantní jízda vysokohorskou krajinou.
Turistické texty lákají třeba na železniční zatáčku Montebello. Vlak opíše stoosmdesátistupňový oblouk, během kterého uvidíte i ledovec Morterasch. Ještě zajímavější je průjezd průsmykem Bernina. Široce otevřená, většinou sluncem zalitá planina, všude kolem obří alpské vrcholy, z nichž nejvyšším v okolí je čtyřtisícová Piz Bernina. Po chvíli vlak projíždí kolem uměle vytvořeného jezera Lago Bianco. Směrem na jih odtud teče voda do Jadranu, směrem na východ do Černého moře.
A hned na to je tu střecha Rhétské dráhy, nejvyšší bod trasy – stanice Ospizio Bernina v neuvěřitelných 2253 metrech nad mořem. A pak už konečně klesání do údolí Poschiavo na druhé straně masivu.
Parádní je hned následující stanice. V propagačním materiálu Švýcaři slibují: „příští zastávka: úžas!“ Jde o Alp Grüm. Je v ní sice „jen“ nádražní budova architekta Nicolase Hartmanna z roku 1923 s restaurací, ale ten pohled na ledovec Palü přímo z terasy! Bernina Express tady má podle jízdního řádu čtvrthodinovou přestávku – možná právě kvůli fotografům. Ostatně kde jinde na světě si z vlaku zajdete na rychlé espreso do kavárny, která je dostupná jen a pouze po železnici?
Romantické focení po chvíli přeruší píšťalka průvodčího. Podle průvodců je to vzdušnou čarou dolů do údolí jen pět kilometrů, jenže my tam pojedeme tři čtvrtě hodiny. Není divu: vlak musí postupně klesnout o tisíc výškových metrů, takže projektanti před sto patnácti lety opět museli sestavit plán sestupu za pomocí zatáček, viaduktů a galerií – a výsledek? Místo „vzdušných“ pěti kilometrů vlak nadjede víc než trojnásobek. Na každý kilometr připadá klesání o 70 až 80 metrů.
Jen co se vagony vynoří z horských a lesních úseků, mohou se pasažéři kochat pohledem z obrovské výšky na už zmíněné široké údolí Poschiavo. Jako z letadla. Údolí máme chvíli po pravé ruce, chvíli po levé – to podle toho, jak se vlak při klesání v zatáčkách kroutí. A pokud jste někdy hráli deskovou hru Carcassonne, máte celkem výstižnou představu o tom, jak přesně vypadají jednotlivé silnicemi protkané vesničky pod horami.
Klesáme dál, stále jsme ve Švýcarsku, ale už je cítit italský vliv i teplejší italské podnebí. Ostatně cílová stanice Tirano už je za italskou hranicí. Zajímavostí je, že třeba v městečku Le Prese je železniční trať stejně jako v cílovém Tiranu zapuštěna doprostřed silnice. Když zrovna nejede vlak, normálně se po ní prohánějí auta.
My projedeme ještě kolem jezera Lago de Poschiavo a už jsou zase všichni fotografové u oken, následuje průjezd zastávkou Brusio a kousek za ní jeden ze symbolů celého Švýcarska, kruhový kamenný viadukt. Vlak se na něm ve smyčce postupně otočí o celé kolo – opět to není samoúčelné, ale jde o důmyslný nápad, jak na krátkém úseku 110 metrů nechat trať opět klesnout.
Tohle je už skoro cíl, do Tirana je to jen pár kilometrů. Město samo o sobě není nijak zvlášť zajímavé, ale kdo chce vidět slibované palmy, nějakou určitě najde. Pro cestovatele nastává zásadní otázka: dát si oběd a za hodinu a půl vyrazit stejnou soupravou po stejné trati zpět? Nebo využít autobusového pokračování trasy Bernina Expressu a přejet až do středomořsky působícího Lugana, kde to teprve bude ten slibovaný palmový ráj?
- Pro železniční nadšence, kteří rádi hledají v jízdním řádu, lze i při cestě Bernina Expressem doporučit kombinování různých spojů a přestupy na trase. Cestovatel sice na část trati ztratí možnost sledovat vše z velkých panoramatických oken, ale díky kombinacím zase lze z vlaku vystoupit, dopřát si jeden nebo více kratších pěších výletů a pak na stejné trati dál jiným vlakem pokračovat.
- Jednou z takových možností je třeba opuštění paluby panoramatického expresu po dvou a půl hodinách jízdy v popsané stanici Alp Grüm. Po příjezdu na místo stačí nastoupit do právě jedoucího protisměrného spoje, který turisty po chvíli vysadí ve zmíněném nejvyšším bodě dráhy – v Ospizio Bernina. Tou totiž slavný Bernina Express, vypravovaný z Churu, nepochopitelně jen projíždí bez zastavení.
- Pokud zrovna nejsou kolem hluboké závěje sněhu, lze se právě z Ospizio Bernina vypravit na zhruba hodinový horský pochod kolem jezera Lago Bianco a prohlížet si přitom detailně i ledovec Vadret da Palü – ten, na který je tak dobře vidět i ze zmíněné terasy v Alp Grüm. Příjemné je, že po návratu do stanice stačí počkat necelou půlhodinu a přijíždí další vlak, kterým lze pokračovat dál po trase do Tirana.
- A ani teď to ale nemusí být finální spoj: další prerušení trasy kvůli procházce lze udělat těsně před cílem – ze stanic Le Prese nebo Miralago se dá vyrazit opět na zhruba hodinovou procházku, tentokrát kolem mnohem níže položeného jezera Lago de Poschiavo.
- A ani to není vše – co se třeba projít taky kolem malebného kruhového viaduktu v Brusiu – a počkat s fotoaparátem, až po něm projede některá z červených souprav Rhétské dráhy? Zkrátka železniční a výletové fantazii se meze nekladou, tedy pokud máme k dispozici celý den a nevadí návrat do výchozího Churu až v pozdnějších večerních hodinách.
