Kam až může dojít fanouškovský fanatismus, ukázal světu Mark Chapman. Před čtyřiceti lety si v New Yorku počíhal na zakladatele The Beatles Johna Lennona a několika ranami z revolveru ukončil jeho život. Jeho smrt tehdy oplakával celý západní svět a rezonovala i ve východním bloku, včetně Československa. Lennon se stal symbolickým ambasadorem lidských práv, který dal mezi mír a lásku rovnítko. Ovlivnil nejednu generaci lidí. Skrze vinylové desky, pásky kazet, knižní biografie, dokumenty i filmy přežívá dodnes.
Jen pár vteřin zbývalo do konce utkání zámořské ligy amerického fotbalu mezi New England Patriots a Miami Dolphins, když se komentátor Frank Gifford obrátil na svého kolegu. „Zahrávat kop bude John Smith… i když je mi fuk, kdo to teď bude, Howarde, musíš nám říct, co jsme se teď v hlasatelské budce dozvěděli.“
Howard Cosell byl zkušený sportovní novinář, který začal svoji kariéru už v 50. letech. Něco podobného ale nepamatoval. Kolegovi odvětil: „Ano, musíme to říct. Pamatujte, že tohle je jen fotbalový zápas, bez ohledu na to, kdo vyhraje nebo prohraje. V New Yorku se stala nevýslovná tragédie, kterou nám právě potvrdila ABC News. John Lennon, možná nejslavnější z The Beatles, byl dvakrát střelen do zad. Byl mrtvý při příjezdu do Rooseveltovy nemocnice. Těžko se teď budeme vracet do hry po těchto novinkách.“
Psal se 8. prosinec 1980 a po atentátu před newyorským domem Dakota, kde tehdy zpěvák žil, skončil jeden z nejpozoruhodnějších životů 20. století. Zpráva obletěla celý svět a převalila se i přes železnou oponu. V Československu tehdy vznikla provizorní a spontánní vzpomínka na exčlena The Beatles, které se dodnes říká Lennonova zeď.
„Lidé se mě ptají: Proč líčíte svůj život jako deník? – To je proto, že každá píseň, album, nahrávka nebo film byl deníkem toho, kým jsem v určitý čas byl,“ řekl jednou John Lennon na svou adresu.
Jeho odkaz se skládá z několika vrstev. Je pestrý stejně jako jeho život, byť trval jen čtyřicet let. Ostatně obě tyto složky se propojují a navzájem ovlivňují. Z rebela, který se vzpíral zkostnatělému školství v Británii, přes uhlazeného miláčka dámského publika, až po hinduistického studenta a mírového aktivistu.
John Lennon se narodil v roce 1940 v Liverpoolu. Vychovávala ho jeho teta Mimi, matka z jeho života rychle zmizela, aby se opět objevila jen krátce. „Když mi bylo 16, znovuobnovil jsem vztah se svojí matkou, ona mě učila hudbu, jako první mě naučila na banjo. Tehdy, když přecházela ulici, ji srazil opilý policista. Ztratil jsem ji tak dvakrát,“ popsal vztah s matkou sám Lennon. V sólové fázi kariéry jí věnoval píseň „Mother“. Někteří blízcí přátelé britského hudebníka se domnívají, že jeho pozdější žena Yoko Ono v jistém ohledu vyplnila absentující vztah s matkou z dětství.
Rebel bez příčiny
John Lennon vyrůstal v industriálním Liverpoolu, avšak v prostředí vyšší střední vrstvy. Jeho teta Mimi, která ho měla na starost, představovala opak hodnot, které její dospívající synovec ctil. „Vždycky jsem ale poznala, když měl něco za lubem,“ zmínila.
„Neměl jsem tušení, že hudba bude mojí životní cestou, dokud jsem nepoznal rock'n'roll. To změnilo celý můj život,“ vzpomínal Lennon. Byl tehdy v jednom liverpoolském kině, kde se promítalo vystoupení Elvise Presleyho, a řekl si: „Tohle je dobrý džob.“
Rebel bez příčiny s pomádou ve vlasech a koženou, černou bundou. Na ostrovech se tomuto stylu říkalo „Teddy Boy“. Lennon měl jako mladý problém s autoritami a na uměleckou školu se dostal až po intervenci své tety. Na drsném zevnějšku lpěl, uvnitř byl ale křehký, hodně času trávil čtením a psaním básní. Vše se ale změnilo, když potkal svoji hudební spřízněnou duši Paula McCartneyho.
Ze zaplivaných hamburských doků až na vyprodané baseballové stadiony
Na rozdíl od Lennona jeho budoucí parťáci v The Beatles pocházeli z liverpoolské dělnické třídy. Ta se po druhé světové válce, kdy „brouci“ vyrůstali, octla v žalostných životních podmínkách. Británii boj s Hitlerem hospodářsky velmi vyčerpal a Liverpool se vedle následků bombardování Luftwaffe zotavoval také z ekonomické krize.
Setkání s Paulem McCartneym přiblížil Lennon v dokumentárním snímku Imagine: „Viděl jsem, že má talent. Hrál na kytaru v zákulisí. Jen jsem prošel kolem a zeptal se, chceš do mojí skupiny? Druhý den řekl ano.“ I tak banálně může vzniknout jedno z nejobdivovanějších hudebních spojení historie.
Později se přidal kytarista George Harrison. V nadsázce o mnoho let později vzpomněl na to, že když přišel do skupiny, tak na rozdíl od Lennona uměl škálu všech akordů. Mimochodem na kytaru hrál i McCartney, který ale nakonec skončil u baskytary. Důvod byl prostý: Lennon byl příliš hrdý na to, aby se zbavil kytary, a Harrison byl zkrátka z celé trojice nejlepším hráčem na šestistrunku.
Za bicí tehdy usedl Pete Best a společně s ním The Beatles za 100 liber týdně účinkovali v podzemním klubu v tehdejším „městě hříchu“, v německém Hamburku. Začala zlomová 60. léta.
Jejich koncerty připomínaly všechno, jen ne uhlazená televizní vystoupení. Alkoholový odér, cigaretový kouř a dekadentní atmosféra byly typické. Na vyhrání, stmelení a první muzikantské krůčky si čtveřice nemohla vybrat nic lepšího.
S příchodem bubeníka Ringo Starra se mnohé změnilo. Kapela na pódiu začala „šlapat jako hodinky“ a hlavně… přišlo notoricky známé období, které se vepsalo do dějin jako beatlemánie.
O téměř monopolní éře The Beatles bylo napsáno leccos. Každý fanoušek hudby by měl zřejmě potíž vybrat pět nejoblíbenějších skladeb, protože hitů, které zlidověly a někdy se dočkaly třeba i československých verzí, byly desítky. Skupina z Liverpoolu se stala kultem.
„Vy chudší v předních řadách můžete zatleskat. Vy ostatní zachrastěte vašimi šperky,“ řekl Lennon při jednom z koncertů. Kapela provokovala a své fanynky přiváděla k šílenství. Epické se stalo jejich turné ve Spojených státech, během kterého kdekdo mohl tvrdit, že si Britové přijeli zpět získat někdejší kolonii, a úspěšně.
Produkce The Beatles uspořádala vůbec první stadionové koncerty. Ve vyprodaných baseballových arenách lidé v nejvzdálenějších ochozech poslouchali hudbu z nekvalitních reproduktorů, ze kterých jinak při sportovních kláních hlasatelé oznamovali soupisky.
Sami hudebníci pak přiznali, že v tom ohromném kraválu neslyšeli jeden druhého a vzájemně si museli odezírat, aby zjistili, v jaké fázi dané písně jsou. Z tohoto období existuje unikátní filmový materiál, který v roce 2016 zpracoval režisér Ron Howard ve svém snímku.
- Z období takzvané beatlemánie pochází i kontroverze, jíž se dopustil John Lennon. V jednom mediálním výstupu řekl, že The Beatles „jsou slavnější než Ježíš“.
- Na rozdíl od domovské Británie to vyvolalo velký rozruch ve Spojených státech. Proti kapele demonstrovali lidé napříč Amerikou a dovolávali se zákazu The Beatles. Demonstrativně rozbíjeli a pálili desky slavné skupiny.
- Lennon reagoval a na tiskové konferenci uvedl: „Neříkám, že jsme lepší nebo větší než Ježíš Kristus, nesrovnávám nás s ním, Bohem nebo čímkoliv takovým osobně. Řekl jsem to, co jsem řekl, a bylo to špatně nebo to bylo špatně chápáno. To je vše.“
Co stálo za koncem The Beatles? Nech to být…
Po vyčerpávající celosvětové šňůře čítající přes tisícovku koncertů se The Beatles zavřeli do studia. Velká část hudebních skupin by se potýkala se syndromem vyhoření. Parta z Liverpoolu se ale z tohoto stigmatu vyvlékla a znovu dokázala, navíc vlastním uměleckým pojetím, ohromit široká publika.
„Dovol, abych tě vzal s sebou, protože jdu na Strawberry Fields,“ zpívá John Lennon v klipu slavné písně. Na hlavě má kulaté brýle, které se stanou později symbolem. On i ostatní členové jsou v extravagantních barevných kostýmech a s vousatými tvářemi zachyceni v reverzním pohybu.
Tento svět ale neumožňuje jít proti času a prostoru a i jedna velká epocha, The Beatles, se naklonila ke svému konci. Náhlá smrt dvorního producenta Briana Epsteina, narůstající neshody nejen lidské a muzikantské, ale i na poli byznysu, a podle mnohých i nová žena v Lennonově životě – Yoko Ono – měly za důsledek rozpad kapely. Oddaní fanoušci si tehdy nemohli představit nic horšího, dokud nepřišel prosinec 1980… To ale předbíháme.
S koncem šedesátých let skončili i The Beatles. Píseň Let It Be (Nech to být) byla metaforou atmosféry posledních měsíců čtyřčlenné kapely. „Nerozbíjíme kapelu, ale narušujeme její image,“ řekl v tomto období Lennon. Svým způsobem měl pravdu, protože duch kapely žil vlastním příběhem dál.
Soukromá „válka“ proti všem válkám. Pokud chceš, všechny skončí
V poslední fázi společné cesty The Beatles čerpali mimo jiné z vlivů východních náboženství, která jim rozšířila duchovní rozměr a prohloubila vztah k psychedelice. Kapela navštívila Indii a hledala v chrámech inspiraci. Do budoucího života to zřejmě nejvíce ovlivnilo George Harrisona, Lennon ale nebyl výjimkou.
„Psychedelická vize byla mojí realitou,“ popsal. Rozruch také vzbudil název písně, kterou otextoval, Lucy in the sky with diamonds – v níž veřejnost viděla zkratku LSD. Text songu hovořil za sebe: „Představte si sebe na lodi na řece, s mandarinkami a marmeládovou oblohou…“
Právě Lennon se stal nejvýraznější osobností The Beatles v porozpadové éře, nejenom ale díky hudební produkci. Žil ve Spojených státech, účastnil se protestů lidskoprávních a protiválečných hnutí a zhmotnil se v osobnost, která byla zastáncem míru.
Po boku své osudové ženy Yoko Ono hlasitě protestoval proti tehdejšímu americkému establishmentu a stal se trnem v oku FBI, která jej dokonce jedno období sledovala. Objevoval se na mítincích, demonstracích, pochodech a sám inicioval protestní akce.
V době války ve Vietnamu se s Yoko nechal zavřít do ložnice hotelu. Týden v Amsterdamu a týden v Montrealu demonstroval s chotí takzvaný „postelový mír“, kterým chtěl upozornit také na to, že mladí Američané a lidé celého světa by neměli bojovat ve válkách, které se jich netýkají. Akce se stala minimálně mediálně úspěšnou.
Více než o dvě dekády později ji například zmínil jeden z lídrů britské kapely Oasis ve svém textu k písni Don't Look Back in Anger, když použil „I'm gonna start a revolution from my bed (Začnu revoluci z mé postele)“.
„Soukromá válka proti všem válkám“ nezůstala jen v pohodlné hotelové ložnici. Lennon se v zámořské éře prezidentů Lyndona Johnsona a Richarda Nixona rozhodl na to jít po svém. V prosinci 1969 miliony lidí po celém světě na billboardech spatřili minimalistický černý nápis na bílém pozadí: „War is over! If you want it“ (Válka skončila, jestli chceš). Menším písmem pak byly plakáty opatřeny vzkazem „Veselé Vánoce od Johna a Yoko“.
John Lennon se rozhodl prostředky, které získal na propagaci od hudebních společností, vložit do této netradiční reklamní kampaně „za mír“. Objevila se ve dvanácti velkých městech, kromě New Yorku, kde právě pár žil, také třeba v japonském Tokiu. Válka ve Vietnamu ale neskončila. Zuřila dalších pět let.
Lennon vydal ke kampani píseň se stejným názvem a s odkazem na blížící se Vánoce. „Hymnou za mír“ se stala také skladba Give Peace A Chance (Dej šanci míru). I díky tomu jej lidé po celém světě oslavují jako symbol lásky a míru a přisuzují mu heslo „Make Love, Not War“, které původně od něj samotného nepochází.
Imaginárium Johna Lennona
„Představ si, že neexistuje nebe, (…) pod námi žádné peklo.“ Píseň Imagine možná zní trochu pateticky, ale je signifikantní pro celý život Johna Lennona, který v jistém utopickém výjevu skutečně žil nebo po něm alespoň toužil a bojoval za něj.
Píseň, v jejímž klipu se objevuje na své usedlosti vedle Yoko Ono, je zhudebněným odkazem Johna Lennona. Patří k němu stejně jako charakteristické kulaté brýle, kterým se dnes neřekne jinak než „lennonky“.
„Představ si, že neexistují státy. (…) Nebylo by pro co zabíjet a za co umírat. Představ si všechny ty lidi žijící v míru,“ zpívá. „Možná si říkáš, že jsem snílek. Ale nejsem jediný.“
Před čtyřiceti lety, 8. prosince vpodvečer vyšel John Lennon s Yoko Ono ze svého newyorského apartmá, načež je zaplavila vlna fanoušků, kteří chtěli podepsat desky a další předměty. Mezi nimi byl i Mark Chapman, jemuž Lennon podepsal vinyl Double Fantasy.
Lennon se pak s chotí odebral do nahrávacího studia. Domů se vraceli těsně před 23. hodinou. Před vchodem na ně čekal Chapman a vzápětí vypálil na Lennona pět kulek z revolveru. Jedna z nich fatálně proťala aortu. Zpěvák zavrávoral, ušel pár kroků do recepce a jen dvakrát zopakoval „I'm shot“ (Střelili mě). Pak ztratil vědomí.
Washington Post zrekonstruoval, co se dělo vzápětí. Chapman, který byl za vraždu odsouzen na doživotí a dodnes se domáhá neúspěšně milosti, byl zpacifikován zaměstnancem apartmánů. Ten se jej zeptal, jestli ví, co udělal. „Ano, zabil jsem Johna Lennona,“ odpověděl vrah. Pak na místo přijela záchranná služba a policie. Pro Lennona však bylo pozdě, zraněním podlehl ještě před příjezdem do nemocnice.
Dva dny před smrtí vzpomněl v rozhlasové stanici BBC Lennon na to, jak řekl jiné hudební ikoně Davidovi Bowiemu, že mu přijde život v New Yorku jednodušší, protože zde celebrity častěji zůstávají o samotě bez pozornosti… nevyžádané pozornosti, byť jediného fanouška, se ale dočkal a stala se mu osudnou.
