V míru je práce stíhacího pilota jednou z nejklidnějších. V boji je naopak extrémně nebezpečná. Alespoň tak o ní mluví ukrajinský pilot s přezdívkou Džus, který střeží nebe nad svou vlastí. Zpravodaji ČT Janu Šilhanovi v rozhovoru popsal, jak vypadá život stíhacího letce, a zdůraznil, že Ukrajina potřebuje moderní stroje.
Je to složité, ale západní stíhačky potřebujeme, řekl ČT ukrajinský pilot
Kyjev už řadu týdnů volá po západních letounech a co nejrychlejším výcviku letců. „Očekáváme, že to může trvat od dvou do šesti měsíců,“ říká Džus.
Sovětské migy už podle něj nestačí. Ve srovnání s americkými letouny prý čistě jako stroje obstojí, jako zbraně už ale nikoliv. Západní letouny Džus sám vyzkoušel při mezinárodním výcviku. „Chápeme, že je to velmi drahé a technicky složité, všechen servis, obsluha, logistika a tak dále. Ale jedna letka, to je minimum. Právě teď je to naprosté minimum,“ upozorňuje letec.
Osobní rozhovory Džus často nedává. Se štábem ČT mluvil na skrytém místě a pod skrytou identitou. K filmovým hrdinům i rozmařilostem má daleko – v letecké uniformě chodí výjimečně, ke svojí přezdívce přišel díky abstinenci. Nechce na sebe upozornit, klid vyznává na zemi i ve vzduchu.
Rozkaz a start dělí minuty
„Můžeš vyšilovat, můžeš se nervovat. Ale co tím změníš? Naopak, musíš se soustředit na to, abys kontroloval situaci. Letadlo tě nemá ovládat, letadlo máš ovládat ty. Musíš všechno kolem letadla vždy ovládat,“ zdůrazňuje pilot.
Běžný život stíhacího letce Džus popisuje jako hodiny čekání, rozkaz a start stíhačky ale dělí pouhé minuty. Se štábem ČT mluvil v den, kdy ho poplach vyhnal do kokpitu už ve čtyři ráno. Ostré boje zažívá od března.
„Ve vzduchu všichni chladnokrevně dělají svou práci a potom po přistání je to už jiné. Po přistání už zazní všechna různá slova i nadávky. Všechno, co si můžete představit. I křik. Po otevření kokpitu z vás všechny emoce vytrysknou,“ líčí.
Humor je prý stíhacím pilotům vlastní. Milují svobodu ve vzduchu, poslední rok bojují o to, aby si zachovali svobodu na zemi.