Jeruzalém - Izraelský ministr obrany Ehud Barak překvapivě oznámil rezignaci. Stahuje se úplně z politiky a nehodlá kandidovat v lednových parlamentních volbách. Ve funkci nicméně zůstane do té doby, než z lednových voleb vzejde nová vláda a jeho nástupce. Jestli odchod 70letého veterána z politiky bude opravdu definitivní, není úplně jasné. Izraelská média už spekulují o tom, že se ještě před volbami vrátí v čele nového politického bloku.
Izraelský ministr obrany se chce mít dobře - končí s politikou
„Rozhodl jsem se odejít z politického života a nekandidovat do Knesetu… Ve funkci ministra obrany zůstanu, dokud nebude stanovena nová vláda, což bude tak za tři měsíce,“ uvedl na tiskové konferenci.
Ehud Barak, izraelský ministr obrany:
„Před 53 lety, v listopadu 1959, jsem vstoupil do armády. Od té doby jsem sloužil izraelskému lidu nejlépe, jak jsem dovedl.“
„Chci věnovat více času mé rodině. Už se cítím vyčerpaný politikou, která pro mě nikdy nebyla žádnou vášní. Myslím, že je čas na to, aby nejvyšší posty v Izraeli zastávali jiní lidé,“ řekl Barak. Prohlásil také, že nicméně nehodlá odejít z veřejného života. „Kromě politiky je mnoho způsobů, jak přispět státu. Chci studovat, psát a mít se dobře,“ řekl.
Barak je zásadní postavou, která formovala izraelskou politiku vůči Íránu a jeho jaderným ambicím. Právě on je mužem, který vybudoval úzký strategický vztah Izraele a Spojených států amerických. V letech 1999 až 2001 byl premiérem, od roku 2007 byl ministrem obrany.
Barak původně vedl Stranu práce. Loni z ní ale vystoupil a založil Nezávislost, což umožnilo části labouristů dále podporovat vládu premiéra Benjamina Netanjahua. Někteří analytici tvrdí, že se Netanjahu s Barakem rozhodli nedávno zasáhnout vojensky proti palestinské raketové palbě právě kvůli blížícím se volbám.
AP napsala, že Barak až dosud výborně s Netanjahuem vycházel, ale v poslední době se neshodli v tom, zda se má Izrael podřídit Spojeným státům při rozhodování o případném útoku na íránské jaderné provozy.
Jméno si Ehud Barak udělal v armádě. Bojoval v šestidenní i jomkipurské válce. V 70. letech vedl úspěšné operace speciálních jednotek, během nichž osvobodil izraelské rukojmí z rukou palestinských teroristů. Trestnému úderu v Bejrútu v roce 1973 dokonce velel v přestrojení za ženu. Nejvíc vyznamenávaný izraelský voják se v roce 1991 stal náčelníkem generálního štábu. Na vojenské úspěchy navázal i v politice. V roce 1999 slavili jeho příznivci vítězství ve volbách. Jako premiér rozhodl o stažení izraelských vojsk z jižního Libanonu, o rok později usiloval o finální mírovou dohodu s Jásirem Arafatem. V posledních letech jako ministr zahraničí usiloval o zpřísnění sankcí vůči Íránu s cílem narušit jeho jaderný program.