Řím - Dvaašedesátá vláda od konce druhé světové války vzejde z italských předčasných parlamentních voleb, které se uskuteční 13. a 14. dubna. Průzkumy předpokládají vítězství pravého středu expremiéra a mediálního magnáta Silvia Berlusconiho, jeho hlavní soupeř a bývalý římský starosta Walter Veltroni za ním zaostává o šest až sedm procent.
Pravice i levice tvoří v Itálii uskupení, aby zabránily roztříštěnosti. O přízeň voličů se uchází především Berlusconiho pravicový Lid svobody (PDL) a Veltroniho levicová Demokratická strana (PD). Na kandidátce PDL je zastoupena konzervativní strana Vzhůru, Itálie, „postfašistické“ Národní spojenectví Gianfranka Finiho a regionální separatistická Liga severu Umberta Bossiho. PD vznikla spojením postkomunistických Levicových demokratů a křesťanského uskupení La Margherita.
Podle filozofa Václava Bělohradského je současná politická situace v Itálii velmi složitá, což se odrazí i v letošních volbách: „Důvěru voličů ztrácejí všechny strany, to, co vadí, je samotná forma organizace politického života,“ poznamenává. Velkým otazníkem nejsou podle něj jen levice a pravice, o kterých média často informují, ale také způsob, jakým do voleb zasáhne střed, formovaný katolickou Unione di Centro.
Volební systém
V 630členné Poslanecké sněmovně získá vítěz voleb automaticky 340 mandátů (tedy 54 procent, pokud jich nemá víc) bez ohledu na rozdíl v počtu obdržených hlasů. Do 322členné horní komory - Senátu - se volí 315 senátorů, sedm doživotních senátorů tvoří osobnosti jmenované prezidentem a bývalí italští prezidenti. Do Senátu je systém volby podobný jako v dolní komoře, ale na regionální bázi - vítěz v regionu v něm má automaticky zajištěno 55 procent křesel (nezíská-li více). Doživotní senátoři bývají zpravidla nakloněni levici, což by po volbách mohlo rozložení sil výrazně ovlivnit.
Funkční období dvoukomorového parlamentu činí pět let. Itálie se v prosinci 2005 vrátila po 12 letech zpátky z převážně většinového volebního systému na poměrný. Tehdejší premiér Berlusconi se jeho prosazením snažil zmenšit volební porážku, jež mu předpovídaly průzkumy. Poměrný systém ale má podle kritiků za následek politickou nestabilitu a vyprodukoval v minulosti řadu nestabilních vlád. Od konce války se jich v Itálii vystřídalo již 62, v průměru měla tedy země každý rok novou vládu. Kritici volebního zákona upozorňují, že může nastat situace, kdy jeden koaliční blok bude mít majoritu ve sněmovně a druhý v Senátu. Bylo to právě lednové hlasování o důvěře v Senátu, které po dvacetiměsíčním vládnutí zlomilo vaz kabinetu Romana Prodiho a vyvolalo předčasné volby.
V posledních parlamentních volbách v dubnu 2006 velmi těsně zvítězila opoziční nesourodá Prodiho koalice devíti stran, sahající od křesťanskodemokratického středu po nejradikálnější levici; získala 49,8 procenta hlasů, uskupení pravého středu v čele s tehdejším premiérem Berlusconim 49,74 procenta. Berlusconi, který byl u moci od roku 2001, označil výsledky voleb za neregulérní a prosadil soudní prověření několika tisíc údajně sporných hlasovacích lístků. Těsné vítězství Prodiho koalice potvrdil až kasační soud. Rozdíl hlasů, o něž levice zvítězila, byl podle soudu 24.755 (0,06 procenta). V Itálii je 43 milionů oprávněných voličů.
Romano Prodi odchází
Odstupující 68letý premiér a bývalý předseda Evropské komise Romano Prodi má za sebou po těsném volebním vítězství 20 měsíců obtížného vládnutí plného kompromisů. Jeho koalici levého středu rozdělovaly neustálé spory, oblibu si nezískal ani zvýšením daní. Politická krize vyvrcholila letos v lednu, kdy Prodiho vláda podala demisi poté, co v Senátu neprošla hlasováním o důvěře. Podnět ke krizi důvěry v italském kabinetu dal odchod malé koaliční strany křesťanských demokratů UDEUR, na hlasech jejích členů vláda v Senátu závisela.
Prodi před volbami přislíbil úplný odchod italských jednotek z Iráku. Itálie zde měla čtvrtý největší kontingent, který tam v červenci 2003 vyslal Berlusconi. Vojenská mise skončila k prosinci 2006. Prodiho popularita za dobu jeho vlády postupně klesala. Příčinou mohl být nesouhlas voličů s rozšiřováním americké základny ve Vicenze, s prodlužováním účasti italského kontingentu v Afghánistánu či v silách OSN v Libanonu. Prodi také reorganizoval státní finance s cílem odstranit dluhy vytvořené Berlusconiho kabinetem, pokračoval i v privatizaci národního majetku. Vláda sice prosadila reformy v systému výběru daní a zahájila výstavbu nové infrastruktury, po většinu času se ale Prodiho koalice utápěla ve vnitřních sporech - ohledně zahraniční politiky, ve vztahu k boji s kriminalitou, v souvislosti se zhroucením neapolského systému likvidace odpadků.
Osmašedesátiletý Prodi, který byl po 13 let předním politikem v Itálii, nevyloučil, že by v budoucnu mohl přijmout funkci pozorovatele OSN. Podle tisku by tento bývalý profesor ekonomie mohl vytvořit nadaci zabývající se ekonomickým výzkumem.
Hlavní volební soupeři
Jednasedmdesátiletý právník, mediální magnát a podnikatel Silvio Berlusconi se poprvé stal předsedou vlády v roce 1994, po sedmi měsících ale podal demisi. V květnu 2001 se do premiérského křesla vrátil; jeho kabinet vydržel do dubna 2005, a stal se tak nejdelší poválečnou italskou vládou. V dubnu 2006 jeho koalice volby těsně prohrála. Berlusconi je třetím nejbohatším mužem v Itálii, má majetek ve výši 9,4 miliardy dolarů. Trvalý střet zájmů, do něhož přicházel v čele kabinetu jako vlastník mediálního (televizní stanice či vydavatelství) a finančního impéria, legalizoval kontroverzní normou; na míru mu je střižený i mediální zákon. Čelil řadě obvinění, která souvisely s jeho majetkem, především se jedná o zpronevěru a falšování účtů. Žádné stíhání ale nevedlo k jeho odsouzení. V roce 1986 se stal prezidentem a majitelem slavného fotbalového klubu AC Milán.
Dvaapadesátiletý Walter Veltroni v roce 1973 vstoupil do Italské komunistické strany, pracoval jako šéfredaktor stranického listu L'Unitá, byl ministrem kultury a vicepremiérem v první Prodiho vládě. Od června 2001 až do letošního února byl římským starostou, z funkce odstoupil, aby mohl kandidovat na premiéra. Hlásí se k umírněné levici, dosud není zatížen aférami, image si vylepšuje kontakty s hvězdami showbyznysu. Pod jeho vedením se zrodil v Římě filmový festival. Jeho vzorem je americký demokratický kandidát na prezidenta Barack Obama.
