Italové objevují novou zábavu, která může také vynášet. Rýžování zlata v řekách na úbočí Alp má v sobě romantiku i adrenalin. Většinou lovci najdou jen pár zlatých šupinek. O peníze prý ale ani tolik nejde.
Například pětašedesátiletý důchodce Giancarlo Rolando rýžuje zlato na březích řeky Elvo ve volném čase už od osmdesátých let. „Je to docela rozdíl, protože penzi mám trochu nízkou,“ podotýká Giancarlo.
Když je v řece dostatek vody, přináší z hor zlaté šupinky, které se pak usazují v místech, kde je klidnější proud, tvrdí Bruno Martini, který vede asociaci zlatokopů v severoitalské Bielle. Nejprve si nakope písek, odstraní z něj kamení a pak přijde na řadu rýžovací pánev. „Jsem optimista, určitě tu nějaké zlato je. Tedy, aspoň by mělo být,“ říká Bruno.
O zbohatnutí nejde. I kdyby se zadařilo, zlatokopové si mohou za den odnést jen pět gramů zlata. To tu ale je: už dvě stě let před Kristem tu zlato těžili Římané. Zlatonosný písek tehdy prosívaly tisíce mužů. „Všechny zdejší hromady kamení jsou pozůstatky po římských zlatých dolech,“ vysvětluje předseda Světové zlatokopecké asociace Arturo Ramella.
Zdejší zlato tehdy Římanům pomohlo financovat invazi na Iberský poloostrov, dnes ho tu hledají spíš nadšenci. Jako třeba osmiletý Giacomo, který sem chodí se svou babičkou. „Ne, je to zábava,“ odpovídá na dotaz, zda není z rýžování unavený.
Učitel angličtiny Dario Zanetti dostal zlatou horečku, když mu k Vánocům jeho matka zaplatila kurz rýžování v Německu. „Je to dobrodružství. Je to jako být v Americe v době zlaté horečky. Krásná zkušenost,“ rozplývá se Dario.
I Giancarlo, který občas penězi z rýžování platí opravy auta, tvrdí, že o zisk tu nejde. „Jen posloucháte šplouchání vody. Je tu slunce, vítr a klid,“ uzavírá důchodce a zlatokop.
