Kyrgyzští farmáři-zlatokopové
Cestou do práce se trojice kyrgyzských farmářů prodírá nekonečnými závějemi. Zatímco léto tráví na polích, v zimě se mění v tým opravdových zlatokopů. „Od chvíle, kdy začne zima, průměrná teplota se pohybuje okolo minus čtyřiceti stupňů Celsia, takže si musíme rozmrazit nástroje,“ říká jeden z nich, Sanarbek Atabajev.
Zlato je hlavní nerostnou surovinou, která se v zemi těží. Jen doly u jezera Issyk-kul ho ročně vyprodukují osmnáct tun ‒ pro Kyrgyzstán to představuje osm procent hrubého domácího produktu.
Ve vesnici Taš-Bašat jihovýchodně od Biškeku, odkud farmáři pocházejí, ale žádný důl není. Kdo chce zlato, musí pro něj na dno řeky. „Dneska je tepleji: minus 25 stupňů Celsia, večer pak minus třicet,“ říká Kutmar Kasmakunov, který používá speciální oblek, aby vydržel nízké teploty.
Nikdo jiný než místní lidé ve vodách řeky Naryn zlato rýžovat nesmí. Ani to ale neznamená, že každý uspěje. Kutmar někdy ze dna vytáhne i několik kýblů zlatonosného písku a nenajde nic. „Je ale lepší alespoň něco dělat, než lelkovat. Můžete najít zlato a vydělat. Kluci mají rodiny a hodí se všechno,“ podotýká.
Během roku je řeka zrádná
Během jednoho dne například v písku objevili půl gramu zlata ‒ takové množství se dá ve městě prodat v přepočtu za zhruba 330 korun. „S pomocí boha najdeme zítra zlata víc,“ věří Sanarbek. Za jednu úspěšnou zimní sezonu vydělají farmáři v přepočtu pětadvacet tisíc korun. Částku si pak všichni tři spravedlivě dělí rovným dílem.
