Vyrostla v nuzných poměrech, vypracovala se na populární herečku a stala se první dámou Argentiny. Díky své charitativní činnosti a eleganci si kolem sebe vystavěla doslova kult. Když v pouhých 33 letech zemřela, mnoho lidí se k ní začalo modlit stejně jako k Panně Marii. Eva Perónová by začátkem května oslavila sté narozeniny.
I když jí život nerozdal ty nejlepší karty, v nouzi vychovaná Eva se dokázala stát národním symbolem a vydobýt si pověst světice. V očích odpůrců však symbolizovala autoritářský režim svého manžela, který kromě jiného poskytl azyl nacistickým zločincům.
Jak poznamenal autor muzikálu Evita Andrew Lloyd Webber, jenž přenesl příběh Evy Perónové na divadelní prkna a později i na plátna kin, této ženě se podařil tak zářný sociální vzestup, jaký svět nezažil od dob Popelky.
Evita Perónová se narodila jako María Eva Duarteová Ibargurenová 7. května 1919 ve městě Junín jako nemanželské dítě chudé švadleny a bohatého statkáře. Ten ovšem zemřel, když bylo Evě šest, čímž se jeho paralelní rodina (se čtyřmi Evinými sourozenci) ocitla bez prostředků.
Už v dětství se u Evy projevilo nadání pro recitaci. „Jako bych chtěla všem ostatním říct něco důležitého. Něco, co jsem měla v hloubi svého srdce,“ vzpomínala po letech v knize Smysl mého života.
První zásadní životní rozhodnutí musela udělat už v 15 letech. Zůstat v Junínu a provdat se zde jako většina místních dívek, nebo zkusit štěstí ve velkém městě? Evita se rozhodla riskovat. Chtěla se stát herečkou.
Odešla do Buenos Aires, města dvou paradoxů. Na jedné straně se tísnila chudina ve slumech, na druhé straně žili oligarchové v palácích postavených po evropském vzoru. V této realitě se Eva rozhodla věnovat téměř deset let rozvíjení své vášně pro umění. Uchytila se jako divadelní herečka a modelka a postupně si začala získávat popularitu jako rozhlasová hlasatelka a herečka.
„Nejsem dobrodruh, i když to o mně mnozí říkají. Ti, co mladé ženě nikdy neodpustí úspěch. Strávila jsem roky tím, že jsem se věnovala tomu, co je ve mně pevně zakořeněno – umění. Byly to roky plné starostí i ušlechtilého zápasu. Pocítila jsem během nich jak nejistotu z nepřízně osudu, tak i uspokojení z úspěchu,“ vyprávěla v roce 1945 v magazínu Radiolandia.
Rozhodující pro Evin další život bylo setkání s vydavatelem populárního časopisu Sintonia Emiliem Kartulovicem. V říjnu 1939 se atraktivní mladá žena poprvé objevila na titulní stránce jeho magazínu a o tři roky později už znala Evin zvučný hlas znějící éterem rozhlasových stanic El Mundo a Belgrano celá země.
Z brunety se stává blondýna, z Evy je Evita
V červnu 1943 došlo v Argentině k vojenskému puči. Podílel se na něm i Juan Domingo Perón, který dostal v nové vládě důstojníků post ministra práce. Všechny rozhlasové stanice spadaly pod kontrolu junty a díky tomu se Eva začátkem roku 1944 s tehdy sedmačtyřicetiletým vdovcem seznámila.
„Perón jí poskytl úkryt, našla u něj jakýsi otcovský domov. Naproti tomu ona zase znala lidi. To jí umožnilo přežít v divadelní džungli. Díky této schopnosti viděla lidem do srdcí a dokázala zhodnotit, zda jsou loajální a jak velké je u nich pokušení zradit,“ cituje server Die Welt Alicii Ortizovou, která napsala Evitin životopis.
Mladá ambiciózní herečka dostávala díky Perónově vlivu čím dál významnější role. Kvůli filmu „La Cabalgata del Circo“ se musela nechat přebarvit na blond a proměna se jí tak zalíbila, že u ní zůstala až do konce života.
Hereckou kariéru ale brzy vystřídala role politikovy ženy. Juan Perón byl 12. října 1945 zatčen. Junta měla strach z jeho rostoucí popularity mezi lidem a pracujícími.
Eva na jeho obranu mobilizovala lid. „Vyběhla jsem na ulici a hledala přátele, kteří by pro něj mohli něco udělat. Spěchala jsem od dveří ke dveřím. Nikdy jsem se necítila tak malá a nuzná jako tenkrát,“ vzpomínala později.
Za Peróna, jemuž hrozil vojenský soud, přišly 17. října demonstrovat do centra Buenos Aires stovky tisíc lidí odhodlaných prolít krev. Eva Dutarteová vystoupila před bouřícím davem s proslovem plným odhodlání a patosu. Konečně naplno předvedla své nadání pro řečnictví. Argentince si naprosto podmanila. Zrodila se Evita. A juntě nezbylo nic jiného, než nechat Peróna jít.
Za ženy, za chudé… a za manžela
Hned 22. října si Juan Perón svou snoubenku vzal a s její pomocí o čtyři měsíce později těsně vyhrál prezidentské volby. Podpora manželky v kampani byla tehdy naprostou novinkou. Ženy totiž v Argentině neměly ani volební právo. To získaly až díky Evitě v září 1946.
Kromě boje za volební právo podporovala první dáma integraci žen do veřejného života a založila Peronistickou stranu žen.
„Všechno, absolutně všechno v našem současném světě je přizpůsobeno na míru mužům. Nejsme přítomny ve vládách, nejsme přítomny v parlamentech, v mezinárodních organizacích. Nejsme ani ve Vatikánu, ani v Kremlu. Nejsme součástí vyšších vrstev imperialistických zemí. Nejsme v komisích pro atomovou energii ani v nadnárodních korporacích. Nejsme členky svobodných zednářů ani žádné tajné organizace,“ zlobilo ji.
V rámci své charitativní činnosti se zaměřila na ty nejpotřebnější, ostatně životní podmínky chudiny si velice dobře pamatovala. Založila a vedla Nadaci Eva Perón, která od roku 1948 stavěla nemocnice, azylové domy, školy i rekreační zařízení a poskytovala příspěvky na bydlení či stipendia.
Vytvořila systém zdravotní péče pro děti a chudé, vypravila vlak se zdravotnickým vybavením, který křižoval celou zemi, aby si mohli dojít pro ošetření i lidé z nejvzdálenějších oblastí. Neúnavně pracovala pro potřebné a stejné nasazení nekompromisně vyžadovala od svých spolupracovníků.
Na druhou stranu však vedla opulentní život financovaný z veřejných zdrojů. Ráda se ukazovala v drahých róbách s výraznými klenoty. Oblíbila si šaty od Diora a drahé kameny ze šperkařství Cartier. Stala se symbolem elegance, v očích mnohých ale i marnotratnicí, která se stará o chudé jen před očima veřejnosti. Jako žena prezidenta a ministryně zdravotnictví byla Evita de facto spoluvládkyní země a bezezbytku podporovala Perónův režim.
Evropa okouzlená první dámou Argentiny
V roce 1947 se vydala do Evropy. Mělo jít o cestu „dobré vůle“ a reklamu na Argentinu. Ač bylo dvouměsíční putování oficiálně bez politického kontextu, Evita během něj uzavírala i státní smlouvy. „Duhové turné“, jak cestu sama nazývala, z ní udělalo hvězdu světové velikosti.
Ve Španělsku se setkala s diktátorem Franciscem Francem, ve Vatikánu ji přijal papež Pius XII., ve Francii navštívila zámek ve Versailles a sešla se s Charlesem de Gaullem. Poslední zastávkou turné bylo Švýcarsko, podle Perónových kritiků však hlavní důvod celé cesty – aby zde Evita uložila peníze.
V Evropě se setkávala s organizacemi podporujícími chudé i se samotnými dělníky, diskutovala o tom, jak pomáhat potřebným, a dělila se o vlastní poznatky. Ženám ve Španělsku slíbila, že „toto století nevejde do dějin jako století světových válek, ani jako století štěpení atomu, ale hlavně jako století vítězného feminismu“.
Na cestách se však nesetkala pouze s vřelým přijetím. Zejména italským komunistům byla trnem v oku. „Pryč s fašismem!“ křičeli na ni. Ve Švýcarsku dokonce létaly na její vůz kameny.
Boj do posledního dechu
V roce 1950, kdy bylo Evitě pouhých 30 let, se u ní projevily první symptomy rakoviny děložního čípku. Podstoupila operaci, veřejnost ale dostala informaci jen o zánětu slepého střeva. Ani samotná Evita na žádost Juana Peróna svou skutečnou diagnózu neznala. Rady lékařů, aby výrazně zvolnila ve svém pracovním nasazení, odmítla s tvrzením, že na to má až příliš práce.
Znovu se naplno zapojila do předvolební kampaně před nadcházejícími prezidentskými volbami. Argentinci svou Evitu zbožňovali a vyžádali si, aby kandidovala jako Perónova viceprezidentka. V srpnu 1951 přišel podpořit dvojici Perón – Perónová do ulic Buenos Aires víc než milion lidí. Manifestace je dodnes považována za největší masovou podporu političky v dějinách.
Evita už kvůli postupující nemoci hlasovala z nemocničního lůžka. Perónovy prezidentské inaugurace v červnu 1952 se sice zúčastnila, byla ovšem tak slabá, že nedokázala stát bez pomoci. Kožich, který měla na sobě, maskoval podpůrný sádrový mechanismus, jenž ji držel vzpřímeně. Víckrát se už na veřejnosti neobjevila.
O několik dní později jí byl udělen titul „duchovní vůdce národa“, který Evitě náleží dodnes. Nemoc nezastavila ani chemoterapie, kterou podstoupila jako vůbec první občan Argentiny.
Tryzna, která neznala hranic
Eva Perónová zemřela 26. července 1952, ve 20 hodin a 25 minut. Od okamžiku, kdy zprávu o jejím skonu odvysílala rádia, začaly proudit k prezidentskému paláci davy truchlících lidí.
Perón bleskurychle rozhodl o nabalzamování jejího těla. Pro tento úkol povolal španělského patologa Pedra Aru, který svou práci zahájil jen několik hodin po Evitině úmrtí. Naposledy přišel také Evitin kadeřník, aby jí obnovil blond barvu.
Do budovy ministerstva práce, kde bylo tělo první dámy vystaveno, se linul nekonečný had lidí. Národní truchlení přerůstalo v hysterii. Plačící lidé u rakve padali na kolena, hladili ji a omdlévali. Po třinácti dnech, v obavě, že by mohlo Evitino nabalzamované tělo další vystavování poškodit, rozhodl Peron o pohřbení.
Do pompézního smutečního průvodu přišly 10. srpna dva miliony lidí. Argentinci vykoupili květinářství po celé zemi, nedostatek květin se projevil i v sousedním Chile. Na lafetu vezoucí ulicemi Buenos Aires Evitinu rakev pršely kytice ze všech balkonů a oken. Ve velkoryse pojatém mauzoleu, které pro Evitu naplánoval její manžel, však tělo setrvalo pouhé dva roky.
Po roce 1955, kdy byl Perón svržen pučem, převezli noví vládci rakev tajně do Milána, odkud si ji Perón v roce 1971 přivezl do Madridu, kde pobýval pod ochranou diktátora Franca.
Když Juan Perón v roce 1974 – kdy už opět vykonával prezidentský úřad – zemřel, vystřídala jej ve funkci jeho třetí manželka Isabela. Evitino tělo nechala převézt zpět do vlasti a uložit do rodinné hrobky na hřbitově La Recoleta v Buenos Aires.
I když Vatikán nevyslyšel úpěnlivé volání po Evitině svatořečení, pro řadu Argentinců dodnes zůstává tato žena téměř světicí. A nezpochybnitelným duchovním vůdcem národa.
