Ukrajinské děti vyrůstají na obou stranách fronty ve světě poznamenaném oboustrannou nenávistí. Ve třech letech bezpečně poznají tank a zvuk střelby. Nejmladší děti si navíc pamatují jen ukrývání po sklepích. Ty starší si pak hrají na vojáky, do ruky jim ale půjčí i opravdové zbraně.
Chlapci v armádou ovládaném Čermalyku poznají, kdy je třeba se schovat i kdy je čas se něčemu přiučit. Hrají si na vojáky v kráterech, které vyhloubily rakety. „Když střílí doopravdy, tak si hrajeme na přestřelku,“ říká jedenáctiletý Tolik Tokar. Ten už zažil válku na vlastní kůži. „Kulky mi roztrhly oblečení, tady na rameni a prolétly skrz ně. Říkají mi, že jsem se narodil jako dítě štěstěny,“ konstatoval chlapec.
V doněckém dětském domově mají na válku také jasný názor, ovšem opačný. Za padouchy jsou tu ukrajinští vojáci, za hrdiny povstalci. „Chápu, že jsou Ukrajinci taky lidé, ale zabíjejí ostatní. Říkal mi to dědeček,“ uvedla dvanáctiletá Julija.
Většina z těchto dětí byla sirotky už před válkou. Když došlo na boje, opustily je i náhradní rodiny. Od kyjevské vlády na ně prý přestaly dostávat peníze. Nyní sledují vysílání ruských televizí, které je podle vychovatelek černobílé. „Je to velmi nebezpečné. Tyto děti mají informace jen z jedné strany,“ upozornila ředitelka dětského domova Elena Nikulenková.
O psychiku dětí se bojí na obou stranách fronty. Ty nejmenší si ani nepamatují, jaký byl život předtím, než začaly žít v krytech. „Při sebemenším zvuku střelby ke mně přiběhne vystrašená a říká: mami, oni střílejí. Jsou jí tři roky. Ví, co je tank. To není normální. Děti mají už v tomto věku psychické problémy. Co s nimi bude dál?“ ptá se Tatiana Belašová, obyvatelka města Popasna.
Dětský fond OSN odhaduje, že na obou stranách konfliktu trpí skoro dva miliony dětí. „Konflikt trvá už řadu měsíců. Děti mnohdy žijí v krytech a uprchlických táborech. Na jejich psychiku to doléhá velice traumaticky,“ uvedl Ivo Dokoupil, koordinátor pomoci z Člověka v tísni. „Před několika týdny jsme v Debalceve zahájili program, kdy část psychologů pracuje přímo ve městě s traumatizovanými dětmi. Jedná se o prevenci před traumatickými poruchami, které by u dětí mohly nastat a které se dají předpokládat v dalším vývoji. Dětí tam může být tisíc až dva tisíce,“ dodal Dokoupil.
Ukrajinský stát jako takový podle něj v podstatě nefunguje. „Lidé byli chudí už předtím. zejména v Luhanské oblasti žili na hranici bídy - válečný konflikt tu hranici ještě zostřil a děti tím trpí asi nejvíc,“ podotkl Dokoupil. Děti nemohou chodit do školy, protože případná střelba by mohla zařízení zasáhnout.
Boje ve městech po vyhlášeném příměří částečně utichly a pomalu se do nich vrací život. Vojáci a povstalci ale zůstávají ostražití.
