V Bělorusku pokračují protirežimní protesty po zřejmě zfalšovaných prezidentských volbách. Na opoziční akce odpověděly úřady kromě zatýkání a bití demonstrantů také mobilizací stoupenců Alexandra Lukašenka a organizací prorežimních shromáždění. Oba tábory lze od sebe snadno rozeznat. Zatímco na prorežimních akcích vlají výhradně červeno-zelené vlajky, přívrženci opozice volí převážně červeno-bílé zástavy. I na jejich akcích lze sice zahlédnout také červeno-zelené vlajky, ale ve výrazně menší míře.
Delší tradici má červeno-bílá vlajka. Takto barevné symboly používali na přelomu 19. a 20. století běloruští národní aktivisté usilující o vznik samostatného státu.
Za autora vlajky bývá považován architekt Klaudzij Duž-Dušeuski. Vytvořil ji údajně v roce 1917 poté, co se na něj s prosbou o návrh vlajky obrátili zástupci běloruského národního hnutí v Petrohradě. Duž-Dušeuski vytvořil několik verzí, ale preferována byla bílo-červeno-bílá kombinace.
Některé zdroje tvrdí, že autorství Duž-Dušeuského nebylo zcela dokázáno. Na veřejnosti nicméně zavlála vlajka poprvé na jaře 1917 nad budovou Běloruské společnosti pro pomoc obětem války v Petrohradě, kde Duž-Dušeuski pracoval, uvádí nestátní běloruský web Tut.by.
Podle některých výzkumníků se červeno-bílá kombinace objevovala už na praporech vojenských jednotek běloruského původu v době, kdy bylo území současného Běloruska součástí středověkého Litevského velkoknížectví, respektive později Polsko-litevské unie, píše nestátní ruský web Meduza.
- K barvám původní běloruské vlajky se vztahuje legenda, podle které si kníže sundal během bitvy z paže zakrvácenou bílou pásku a pod touto improvizovanou zástavou poté vedl své vojsko do vítězné bitvy. Jak ale uvádí Tut.by, v běloruském folklóru taková legenda neexistuje a objevila se až ve 20. století.
- Legendami jsou i další příběhy, podle nichž lze původní běloruskou vlajku spatřit už na některých obrazech zobrazujících události 16. či 17. století, dodává Tut.by.
První pokus o běloruský stát
Podle Tut.by nosili bílo-červeno-bílé stužky za první světové války běloruští vojáci a po pádu carismu v Rusku v únoru 1917 se pod červeno-bílou vlajkou konaly první legální akce běloruského národního hnutí.
Když jeho zástupci vyhlásili v březnu 1918 Běloruskou lidovou republiku (BLR), zvolili červeno-bílou vlajku jejím symbolem. Státní znakem se stala Pahoňa, bílý kůň s rytířem v červeném poli, erb bývalého Litevského velkoknížectví.
Někteří historici míní, že Pahoňa byla původním znakem knížat z Polocku a její první vyobrazení bylo zaznamenáno ve 13. století na pečeti Alexandra Něvského, který měl za ženu právě dceru knížete z Polocku, dodává web stanice Belsat, kterou provozuje polská veřejnoprávní televize TVP.
Podle Tut.by se Pahoňa stala oficiálním znakem Litevského velkoknížectví poté, co ji na pečetích použili Vladislav II. Jagello a jeho následník Vytautas. Právě od tohoto erbu jsou odvozené i barvy první běloruské vlajky. Červená a bílá se také objevovala v běloruské lidové kultuře, například na oblečení.
První pokus o samostatný běloruský stát, který byl z velké části okupován Německem, však v roce 1918 neměl dlouhého trvání.
Červeno-zelená vlajka je z roku 1951
Už v lednu 1919 nahradili bolševici BLR Běloruskou sovětskou socialistickou republikou (BSSR), která se pak stala součástí Sovětského svazu.
Červeno-bílé symboly pak použili protibolševičtí povstalci ve Slucku v roce 1920 a příslušníci běloruského národního hnutí, kteří na západě bojovali s Poláky. Poté zůstaly červeno-bílá vlajka a Pahoňa symboly emigrantů a hnutí usilujícího o běloruské obrození. Během druhé světové války je používali i běloruští kolaboranti s nacisty.
Zhruba třicet let používala BSSR jako svou vlajku různé variace na tu sovětskou – rudé pole doplněné o žlutou zkratku republiky či o kombinaci zkratky se srpem, kladivem a hvězdou.
V roce 1951 pak BSSR dostala vlajku, která se už výrazně podobá té současné. Šlo o kombinaci červeného a zeleného pruhu s vyšívaným vzorkem na straně, kterou v červeném pruhu doplňovaly hvězda, srp a kladivo.
„Červená byla barva revoluce a zelená znamenala přírodu a život. Lidový ornament byl vybrán z toho důvodu, že Sověti vnímali Bělorusko jako národ rolníků,“ vysvětlil podle webu listu The Guardian běloruský historik Aljaksandr Bystryk.
Krátké červeno-bílé intermezzo
Po rozpadu Sovětského svazu a vzniku nezávislého Běloruska se země vrátila k symbolům z roku 1918, tedy k bílé vlajce s červeným pruhem uprostřed a k erbu Pahoňa. Vydržely ale jen několik let.
Když se Alexandr Lukašenko dostal v roce 1994 k moci, vyhlásil totiž o rok později referendum, jehož předmětem byla kromě zavedení ruštiny jako druhého úředního jazyka či podpory ekonomické integrace s Ruskem i změna státních symbolů.
Lukašenko v té době, tedy v období, kdy se postsovětské země potácely v ekonomických problémech, využíval nostalgii po Sovětském svazu a opoziční běloruské nacionalisty považoval za hrozbu pro svou moc. Státní propaganda také zdůrazňovala, že červeno-bílé symboly používali i běloruští kolaboranti s nacisty.
Výsledkem referenda tak bylo zavedení staronových státních symbolů: červeno-zelené vlajky, která se od verze ze sovětské doby liší absencí srpu, kladiva a hvězdy a mírně pozměněným lidovým ornamentem, a státního znaku, který je také pozměněnou verzí znaku BSSR. Prošlo i zavedení ruštiny a těsnější vztahy s Moskvou. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) ale neuznala žádné běloruské hlasování od roku 1995 za svobodné a férové.
Oficiální vysvětlení symboliky staronové vlajky neexistuje, sám Lukašenko ale tvrdí, že „červená znamená svobodu a oběť praotců národa, zatímco zelená znamená život,“ uvádí web stanice Radio Svobodná Evropa/Radio Svoboda (RFE/RL).
Dvojí vize Běloruska
Dvojí symboly od té doby reprezentovaly různé vize Běloruska. „Ti, kdo chtěli, aby se Bělorusko stalo součástí Evropy, a považovali rovněž za nutné podporovat obrození kultury a jazyka, zůstali věrni bílo-červeno-bílému praporu a Pahoni. Červeno-zelená vlajka pro ně symbolizovala režim usilující o návrat do Sovětského svazu spjatý s potlačením občanských svobod a pokračující rusifikací,“ uvádí Pavel Kotau z Univerzity Palackého v Olomouci.
„Pro autoritářský režim se bílo-červeno-bílá a historický znak staly symboly politických oponentů, proti kterým je třeba se bránit všemi možnými prostředky. Proevropské národnědemokratické hnutí a Lukašenkův proruský nostalgicko-sovětský režim se tak střetávaly i v symbolické rovině,“ dodává Kotau.
Červeno-bílá vlajka a Pahoňa nejsou podle RFE/RL v zemi oficiálně zakázané, ale úřady je vnímají jako „nezaregistrované symboly“ a jejich užití politickými aktivisty či sportovními fanoušky tak může vést k zatčení, zabavení vlajky a pokutě.
Původní červeno-bílé symboly tak byly dlouho vnímány jako znaky nacionalistické protirežimní opozice, píše The Guardian. Postupně se ale staly symbolem širšího odporu proti Lukašenkovi, který dosáhl bezprecedentního rozsahu právě v posledních měsících a týdnech.
