Berlín - Dvacet let po pádu Berlínské zdi vzpomíná více než polovina východních Němců, konkrétně 57 procent, na NDR v dobrém. To je důvodem k lítosti pro někdejší politické vězně. Na čísla, která přinesl institut Emnid, podle nich existuje jediná možná odpověď, a to bez přestání ukazovat dnešním mladým Němcům realitu socialismu. Například divadelní hra Akta R není jen napínavá podívaná. Vypráví o neúspěšném pokusu devatenáctiletého Maria o útěk na Západ, příběh a také jeho hrdina Mario Röllig jsou ovšem skuteční.
„Skrze divadlo chci oslovit hlavně mladé lidi. Bývalí tajní dnes sedí na radnicích a řídí firmy a já nechci výklad dějin přenechat jim,“ vysvětluje bývalý politický vězeň Mario. Autentické je též místo představení, tedy berlínská věznice Hohenschonhausen. Mario Röllig se vrátil před sedmi lety, aby zde pracoval jako občasný průvodce. Ukazuje vyšetřovny, předvádí takzvané tygří klece, místa krátkých procházek, nebo gumové cely, temné kobky v podzemí.
Stasi vyvinula dokonale propracovaný systém útlaku, včetně sledování, vydírání, falšování a šikany. K tomu jí sloužil mohutný aparát devadesáti tisíc zaměstnanců a dvojnásobný počet špiclů. To vyplývá z archivů, které ministerstvo státní bezpečnosti nestihlo zničit. „V prosinci roku 1989 začala Stasi akta likvidovat. Opozice ale obsadila její objekty a část materiálu zachránila,“ říká ředitelka Úřadu pro správu akt Stasi Marianne Birthlerová.
Chtěl jsem ho zabít. Pak jsem si řekl, že nebudu jako oni
Také Mario Röllig po převratu nahlédl do své složky a zjistil, že donášet můžou i domnělí přátelé. Brzy poté potkal i svého vyšetřovatele. Omluvy se ale nedočkal a místo toho se psychicky zhroutil. „Ve vězení jsem si mnohokrát představoval, jak ho zabiji, jen co budu venku. Pak jsem si řekl: to ne, nebudu jako oni,“ vzpomíná Mario, který má dnes alespoň malý triumf. „Ne oni, ale my, bývalí muklové, teď máme od věznice klíče,“ říká.
