Britové vidí sami sebe jako ty, kteří navzdory tragédiím a ohrožení zůstanou v klidu a půjdou dál. Chtějí tomu věřit, říká Benjamin Tallis, který vyrůstal v Manchesteru a s místní arénou, která se stala terčem útoku, má spojenou řadu vzpomínek. Tallis, který nyní pracuje v Česku jako výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů, byl hostem Událostí, komentářů s moderátorem Davidem Borkem.
Vy jste vyrůstal v Manchesteru. Je to tak?
Ano, to je pravda. Vyrůstal jsem v Manchesteru.
Jaké jsou vaše pocity poté, co se pro vás známá místa stala terčem tohoto útoku?
Byl to opravdu strašný den pro skvělé město. Pro mě osobně bylo velmi těžké slyšet tyhle zprávy. Slyšet, jaká tragédie postihla tolik rodin v místě, které skutečně znám dobře a na které mám příjemné osobní vzpomínky. Do manchesterské arény jsem s přáteli chodil na basketbalové hry, na hokej, na popové koncerty, když jsme byli teenageři.
O Britech existuje takový laskavý stereotyp, že tváří v tvář nebezpečí pokračují ve svých životech, jako by se nic nestalo. Je to chybný stereotyp, nebo na tom něco je?
Určitě tomu chceme věřit. Myslím, že to je element současné britské psychiky a celý ten slogan „zůstaňte v klidu a pokračujte“, to je něco, jak Britové vidí sami sebe. Takhle my si vyprávíme vlastní historii. Nakolik je to pravda, závisí na konkrétních lidech a na konkrétní povaze té dané krize.
Když princezna Diana zemřela, tak britský národ rozhodně nezůstal v klidu. Ale možná to vychází z nějaké hlubší tradice, z tradice bombardování ve druhé světové válce, Dunkerku, toho, že čelíme nepředstavitelné hrozbě. Ale ono to zároveň vyvolává určité vzpomínky na historii, která je dost výlučná pro určité skupiny v britské společnosti. Často souvisí s bílými Angličany. A takováhle rétorika je často používána třeba lidmi zastávajícími brexit, lidmi, kteří podporují brexit, kteří se chtějí vrátit k dávné době, kdy Británie stála proti světu sama, což možná dnes není úplně zdravé.
Ještě jedna historická paralela – sedmdesátá, osmdesátá léta minulého století a vlna Irskou republikánskou armádou inspirovaných teroristických útoků. Je nějaká paralela v tom, jak tehdy reagovala britská společnost a jak reaguje teď na islámský teror?
To je vždycky trochu složité, když srovnáváte politické násilí v různých časových obdobích a v různých zemích. To říkám proto, že každá skupina, která provádí politické násilí, má často úplně jiné politické zásady. A ačkoliv reakce může vypadat podobně, tak není možné reagovat stejným způsobem na něco, co je vlastně v zásadě jiné. Cíle Irské republikánské armády byly jiné než ty cíle, které vidíme nebo předstíráme, že vidíme u Islámského státu nebo jiných fundamentalistických islamistů.
Co se týče reakce Britů, je tady ochota zvýšit bezpečnost našich měst, využít architekturu, která nějak opevňuje veřejné prostory. Například si v Británii pamatujeme, kdy byly ze stanic veřejné dopravy odstraněny odpadkové koše.
Můžeme se ptát, jestli to pomáhá, jestli opevňování našich měst nemůže změnit jejich charakter. Manchester je známý jako velmi kreativní, zejména tamní hudební průmysl. A zároveň je to město, které žije zábavou, nočním životem. A to by nemohlo pokračovat, pokud v něm budou chodit policisté, tak, jak o tom mluví Theresa Mayová. Budou tam vojáci, policisté, město změníme na pevnost. A to pravděpodobně Islámský stát nezastaví, stejně jako to nezastavilo Irskou republikánskou armádu.
A k tomuhle asi poslední: Vždy je potřeba hledat politické řešení politického násilí. Nesmíme se soustředit jen na to násilí.
Mají britští muslimové problém s tím, že mají ve svých řadách extremisty a mohli by proti nim vystupovat jako komunita silněji, anebo je to iluzorní požadavek?
O britských muslimech nemůžeme mluvit jako o jednotném bloku, protože mezi nimi jsou značné rozdíly, jako v jakémkoliv jiném společenství. Sadiq Khan, starosta Londýna, je také součástí britské muslimské komunity, ale Sadiq Khan a mnoho dalších předních muslimů v Británii by byli první, kteří řeknou, ano, muslimská komunita má zodpovědnost za to, aby se vypořádala s extremisty ve svých řadách. Ale to samé platí pro zbytek britské společnosti, jako u jakýchkoliv jiných extremistů. On to není izolovaný problém. Je to otázka sociálních vztahů.
Jak je možné, že mnoho útočníků po celé Evropě nebo i ve Spojených státech, nejsou lidé, kteří by byli vyloženě chudí? Vypadá to, jako by neexistovala jasná korelace s chudobou, jako by to nebyl nějak sociálně vyvolaný problém. A zároveň, jak je možné, že v Evropě je spousta přistěhovaleckých menšin, které nemají napojení na násilnickou ideologii, která by zabíjela civilisty? Je problém v islámu?
To je velmi složitá otázka. Ale můžu vám říct, že už různé skupiny sahaly k politickému násilí v období po druhé světové válce, což je zhruba období, o kterém můžeme nějak mluvit, pokud chceme řešit současný stav. Například ruská Národní vůle, byly to většinové i minoritní skupiny, které páchají politické násilí.
Čili přiřazovat to jenom k muslimům nemusí nutně pomáhat. Také můžeme říct, že většina teroristických útočníků jsou muži. Je tedy problém v mužích, bez ohledu na to, zda jsou muslimové? Taková zobecnění už se zdají velmi, velmi zbytečná. Neužitečná.
Ohledně chudoby to je poměrně zajímavé. Skutečně to poráží stereotyp, že k zoufalým činům vedou zoufalé okolnosti. Ale často se útočníci snaží mluvit jménem někoho jiného nebo jednat za někoho jiného, koho vnímají jako utlačovaného. A za takových okolností, i když útočník sám nijak zvlášť ostrakizovaný není, ta komunita, za kterou on se domnívá, že mluví, může být marginalizovaná. To vidíme třeba ve Francii, v sociálních problémech místních minorit.
