„Je zřejmé, že diskuse o tom, zda měly být atomové bomby svrženy, bude pokračovat i v následujících letech,“ domnívá se historik Jaroslav Láník. Zastánci tohoto kroku podle něj argumentují úporným průběhem bojů v Tichomoří, kritici zase naopak zpochybňují vojenský význam jaderného bombardování.
BLOG: Bylo atomové bombardování japonských měst nezbytné?
Nepřítel má navíc novou děsivou zbraň s takovou silou, která může ukončit mnoho nevinných životů a udělat nezměrnou škodu. Kdybychom pokračovali v boji,nejenže by to mělo za následek zhroucení a vymazání japonského národa, ale také by to vedlo k celkovému zániku lidské civilizace.
Před 75 lety se obyvatelé japonského města Hirošimy probudili do prosluněného rána. Pěkné letní počasí na chvíli umožnilo zahnat chmurné myšlenky a obavy, co přinesou následující dny. Likvidace obchodního loďstva a hustě zaminované pobřežní vody odřízly Japonsko od zdrojů potravin, surovin a pohonných hmot. Z bojišť docházely znepokojivé zprávy. Američané nezadržitelně postupovali k mateřským japonským ostrovům, které se připravovaly na úpornou obranu.
Poklidnou atmosféru náhle rozťal hlasitý zvuk sirén oznamující letecký poplach. Jen bdělý pozorovatel by však na nebi zahlédl formaci tří letadel letících v obrovské výšce. Letecký poplach nevzbudil žádnou paniku. Většina lidí usoudila, že jde o průzkumný let nebo že letadla budou pokračovat dále do vnitrozemí. Svou roli sehrála i skutečnost, že Hirošima dosud nepoznala hrůzy leteckého bombardování, přestože šlo o jeden z největších přístavů na jihu Japonska a významné průmyslové centrum, kde se nacházely ponorková základna a letiště. Nikdo také nezaznamenal, že od jednoho z letadel se oddělil nějaký předmět a padal k zemi. Bylo 6. srpna 1945 a desetitisícům obyvatel Hirošimy zbývalo několik desítek vteřin života.
Po půlnoci 6. srpna vzlétla z americké letecké základny na Tinianu, jednoho ze tří nejvýznamnějších ostrovů Severních Marian vzdáleného asi šest hodin letu od Japonska, trojice amerických těžkých bombardérů Boeing B-29 Superfortress. Poté, co Američané zahájili letecké bombardování japonských měst, by nešlo o nic výjimečného. Jeden z letounů, pojmenovaný po matce velitele letounu a prvního pilota Paula W. Tibbetse Enola Gay, však nesl v pumovnici atomovou bombu nazvanou Little Boy.
- Autor textu je historik působící na Vojenském historickém ústavu Praha
Objevy v jaderné fyzice
Sestrojení atomové bomby bylo podmíněno objevy v jaderné fyzice. Klíčovou se stala druhá polovina 30. let, kdy bylo experimentálně zjištěno, že atom uranu lze rozštěpit, přičemž se uvolní obrovské množství energie. V procesu tohoto štěpení se uvolňují neutrony, které mohou následně rozštěpit další jádra uranu a umožňují tak vznik řetězové reakce. Některým vědcům bylo již v té době zřejmé, že praktické využití štěpení atomů může vést ke zkonstruování neobyčejně účinných zbraní.
Jako první se této možnosti chopilo nacistické Německo. Zde došlo k mnoha objevům na poli jaderné fyziky a Německo také disponovalo dostatečnými materiálními i lidskými zdroji k sestrojení atomové bomby. Od roku 1939 zde atomoví vědci pracovali v rámci takzvaného Uranového spolku, který byl zřízen v roce 1939 za účelem sestrojení jaderného reaktoru a atomových zbraní.
Projekt Manhattan
Představa, že nacistický režim bude disponovat tak účinnými zbraněmi, byla neúnosná. Spojenci si však zpočátku dostatečně neuvědomovali možnou hrozbu. Na jejich straně hrála zprvu vůdčí roli Velká Británie. Na jaře 1940 byla zpracována důkladná vědecká analýza problému včetně teoretických výpočtů kritické hmotnosti nutné pro spuštění řetězové reakce. V červenci následujícího roku byla ustavena komise MAUD, jejímž cílem bylo koordinovat konstrukci uranové a plutoniové bomby. V důsledku válečných událostí byl společný britsko-francouzský jaderný výzkum přesunut do Kanady a stal se významnou součástí amerického projektu.
Mezitím se koncem léta 1939 skupina vědců žijících v USA rozhodla upozornit na hrozbu sestrojení atomové zbraně některého z vlivných politiků. Dne 2. srpna 1939 byl odeslán dopis prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi podepsaný Albertem Einsteinem, v němž byl upozorněn na možnost sestrojení „výjimečně silných bomb nového typu“. Prezident poté, co dopis obdržel a konzultoval jeho obsah, nařídil vypracovat v co nejkratším čase zprávu o využití vlastností uranu a byl zřízen Poradní výbor pro uran.
Zlom v myšlení vojenských a politických představitelů USA však nastal až po věrolomném přepadení námořní základny Pearl Harbor 7. prosince 1941 Japonskem. V létě 1942 bylo rozhodnuto, že projekt bude řídit armáda. V červenci byl velitelem atomových výzkumů jmenován plukovník ženijní služby James C. Marshall. Podle sídla jeho štábu v newyorské čtvrti Manhattan vzniklo i nové označení projektu – Manhattan.
Nový útvar byl oficiálně vytvořen 13. srpna 1942 a dostal krycí název Projekt DSM (Development of Substitute Materials – Vývoj náhradních materiálů). Po vynaložení obrovského úsilí a finančních prostředků byla jaderná bomba připravena k testu v létě 1945. Dne 16. července ozářila ohnivá koule leteckou základnu nedaleko města Alamogordo v poušti White Sands ve státě Nové Mexiko. Síla výbuchu dosáhla 20 tisíc tun TNT.
Účinky jaderného bombardování japonských měst
V 8 hodin 15 minut se nad Hirošimou objevil mohutný záblesk. Atomová bomba explodovala šest set metrů nad městem. V okruhu více než 1,5 kilometru od epicentra výbuchu bylo vše zničeno, po celém městě vzplanuly požáry. V okamžiku zahynula třetina obyvatel města, a to 70 až 80 tisíc lidí, z toho 20 tisíc vojáků a přibližně stejný počet korejských dělníků. Další desetitisíce zemřely na následky zranění a na nemoc z ozáření.
Protože z Japonska nepřicházely žádné reakce, bylo rozhodnuto o svržení druhé bomby. Cílem se měla stát Kokura, kde se nacházely velké zbrojovky a ocelárny. Nad městem však bylo zataženo, a tak byl zvolen náhradní cíl – Nagasaki. Město se rozkládalo na pahorcích nad zálivem, a přestože plutoniová bomba Fat Man měla větší ráži (22 kilotun TNT), ztráty na životech i materiální škody byly mnohem nižší než v Hirošimě. Okamžitě zahynulo přibližně 40 tisíc lidí.
Osud měst byl zpečetěn již na jaře 1945, kdy se vybíraly cíle podle následujících kritérií: lokalita měla mít průměr více než čtyři kilometry a být důležitým strategickým bodem v obydlené oblasti, neboť mělo být dosaženo co největšího psychologického účinku. Vybrané cíle nebyly zahrnuty do nočních náletů amerického letectva, aby bylo možné co nejpřesněji vyhodnotit účinek bomb. Spojené státy americké měly další atomovou bombu připravenu pro použití ve třetím srpnovém týdnu, s dalšími třemi se počítalo na září a říjen a probíhala diskuse, zda bomby svrhnout postupně nebo až začne operace Downfall, invaze do Japonska.
Dne 15. srpna však císař Hirohito v rozhlasovém projevu oznámil, že Japonsko přistupuje na podmínky Postupimské deklarace. K podpisu kapitulace došlo 2. září na palubě americké bitevní lodi USS Missouri.
Bylo atomové bombardování nezbytné?
Více než sedm desetiletí probíhá diskuse o tom, zda bylo nutné použít atomové bomby. Zastánci argumentují průběhem bojů v Tichomoří, zejména úpornými boji o Iwodžimu a Okinawu. Boj o Iwodžimu probíhal od 16. února do 26. března 1945 navzdory zdrcující materiální i početní převaze Spojenců. Jejich cílem bylo obsazení vlastního japonského území (to jest území, které bylo součástí Japonska před druhou světovou válkou a jehož obyvatelé byli Japonci), čemuž také odpovídala i intenzita odporu japonských vojáků.
Obdobný ráz měla i bitva o Okinawu, a to od 1. dubna do 21. června. Z japonské posádky čítající okolo 120 tisíc mužů přibližně 110 tisíc padlo v boji nebo spáchalo sebevraždu. Během bitvy Japonci masově nasadili sebevražedné piloty – kamikaze. Američané přišli v bojích o 72 tisíc vojáků, více než 12 tisíc z nich padlo nebo bylo nezvěstných. Mnozí další zahynuli později na následky zranění.
Japonce nezlomil ani masový nálet na Tokio, jenž se uskutečnil v noci z 9. na 10. března. Přímým následkem bombardování zahynulo na 100 tisíc lidí. Následujícího dne byla těžce zasažena Nagoja, následovaly Kóbe, Ósaka, Jokohama a dalších 50 menších měst s průmyslovou výrobou. Ztroskotala i snaha neutrálních zemí, Švédska a Švýcarska, o ukončení války diplomatickou cestou.
Japonská armáda a námořnictvo bylo na jaře 1945 již jen stínem vojska, které během pouhých několika měsíců ovládlo obrovská území v Tichém oceánu a v jihovýchodní Asii. Poslední velkou operací japonského císařského námořnictva se stala sebevražedná mise největší bitevní lodi na světě Jamato, která vyplula 6. dubna spolu s devíti dalšími doprovodnými plavidly prakticky bez leteckého krytí proti spojeneckým silám u Okinawy. Během dvouhodinové bitvy byl japonský svaz téměř celý zničen a císařské námořnictvo jako bojeschopná síla přestalo existovat.
Přesto zůstávali Japonci obávaným protivníkem. Obranu mateřských ostrovů posílily nejlepší jednotky Kuantungské armády, V Japonsku se v létě 1945 mimo jiné nacházelo 30 divizí schopných nasazení v první linii, dvě tankové divize a sedm tankových brigád, úhrnem 2,3 milionu mužů ve zbrani.
Velení amerického námořnictva (admirál Chester Nimitz) a armádního letectva (generál Curtis LeMay) dostalo za úkol připravit půdu pro úspěšné vylodění amerických vojsk. Nejprve se měla uskutečnit operace Olympic, invaze na Kjúšů. Operace měla být zahájena 1. listopadu 1945 a mělo se jí zúčastnit 14 divizí (přes 400 tisíc mužů) na 1 300 vyloďovacích plavidlech. Vzdušnou podporu operaci Olympic mělo zajistit více než čtyři a půl tisíce letounů z letadlových lodí a z Okinawy. Pakliže by se Japonci nevzdali, měla následovat operace Coronet, připravovaná na 1. březen 1946, která by zahrnovala rozsáhlý útok 25 divizí na ostrov Honšú. Nebylo však jasné, jak dlouho bude konflikt i po úspěšných vyloděních trvat a jak se zachová civilní obyvatelstvo. Předpokládané ztráty se odhadovaly na statisíce amerických vojáků, ztráty Japonců by byly jistě mnohem vyšší.
Odpůrci jaderného bombardování zpochybňují jeho vojenský význam. Argumentují tím, že japonská generalita nečinila rozdílu mezi obětmi jaderného nebo strategického bombardování, neboť v jejich vizích měl celý národ bojovat až do naprostého konce. Kalkulovali také s tím, že Američané mají k dispozici jen velmi omezený počet bomb.
Kritici použití jaderné zbraně zdůrazňují především úsilí amerických politiků ovlivnit poválečné uspořádání světa a prosazovat své plány z pozice síly zejména vůči Sovětskému svazu. Kapitulaci Japonska mnozí dávají do souvislosti s vyhlášením války Japonsku Sovětským svazem a drtivým postupem Rudé armády, který vyvrcholil obklíčením Kuantungské armády v Mandžusku.
Svržení atomových bomb bylo kritizováno i z etických hledisek. Použití zbraní hromadného ničení považují odpůrci za nepřípustné a zločinné.
Je zřejmé, že diskuse o tom, zda měly být atomové bomby svrženy, bude pokračovat i v následujících letech.