Badajos (Španělsko) - Na iberském poloostrově je dodnes udržován zvyk stěhování stád na zimní, či opačně, na letní pastviny, kdy povětšinou ovce putují za svou potravou přes celé Španělsko. Jejich pastevci jsou pevně přesvědčeni, že tahle odvěká praxe patří spíše ke dnešku než k minulosti. Stáda ovcí jsou, jak hrdě říkají, mimo jiné také ochránci životního prostředí.
Nejedná se o kočování, ale kořeny spočívají v odvěkém nomádském pastevectví. Na rozhraní dvou období, která zvířata sama rozeznají jako letní a zimní putují stáda dobytka, především oveček z vyschlých pastvin jihu na zelenější pastviny severu. Například z Extremadury do Cantabrie a za půl roku zpátky. Tímto způsobem probíhá španělský způsob pastevectví od nepaměti. Dnes musí pastevci bránit svůj způsob života a chovu proti názoru, že jde jen o tradici a folklór. Tvrdí, že kočování stád je v souladu s dnešními trendy ochrany venkova.
Ricardo Ontillera, biolog:
„Na své stakilometrové cestě pohnojí stáda celé dlouhé pásmo zemědělské půdy a spasou trávu tam, kde by jinak hrozily požáry.“
I přírodovědci tento názor potvrzují. Nomádští pastevci si nedají vzít svůj nejpádnější argument tam, kde se stěhování stád udrželo deset tisíc let, osvědčilo bezpochyby svou výhodnost jak pro chovy, tak pro zemědělskou půdu.
Ekosystém španělských pastvin poskytuje zvířatům dokonalou potravu v podobě trav, hlíz žaludů a bukvic, plodin, které jsou tolik důležité pro typickou chuť a kvalitu světoznámé iberské šunky. Pastviny zabezpečují přísun přírodní potravy, současně však provokují zvířata k pohybu. Výsledkem je maso bohaté na svalovou hmotu, neobsahující přebytečnou vodu, pevné a tvarované. Nepřetržitý pohyb vede ke vzniku vnitřně svalových žil, které jsou jedním z důvodů, proč je struktura této šunky tak výjimečná.
