Ještě než FAMU začaly zmítat debaty o budoucnosti instituce a připravenosti filmařů, absolvoval Michal Hogenauer katedru režie a svůj středometrážní film Tambylles uvedl v Cannes. Není tak divu, že byl jeho dlouho připravovaný celovečerní debut očekáván. Tiché doteky jsou v kontextu domácí kinematografie nevídaným zjevem. Jsou chladné, vyjadřují se tajnosnubně a neposkytují při sledování mnoho jistot.
Filmový postřeh: Tiché doteky s Eliškou Křenkovou jsou hrdě odtažitým uměním
Hlavní hrdinkou Tichých doteků je mladá Češka Míša (Eliška Křenková), která přijíždí za prací au-pair do Nizozemska. Bohatá tříčlenná rodina ji do honosného domu přijme pod podmínkou dodržování jimi určených pravidel. Ty se vztahují zejména na výchovu syna Sebastiana (Jacob Jutte). Míša, kterou rodina přejmenuje na Miu, se zdráhá podrobovat chlapce přísným omezením a trestům. Navíc se zdá, že tato přísná racionalita pronikla i do okolních domácností.
Jako Michael Haneke
Snímek byl natočen v česko-nizozemsko-lotyšské koprodukci. Mnohem více se ale geograficky podobá například Řecku a tamní „divné vlně“ nebo rakouskému režisérovi Michaelu Hanekemu. Tomu ostatně Hogenauer věnoval svoji bakalářskou práci.
Celkově tato těžká zařaditelnost Tichých doteků ukazuje, že se setkáváme s projektem evropských rozměrů. Režisér se orientuje v zahraniční tvorbě a chce do ní vstoupit již svým celovečerním debutem.
Podobnosti s tvorbou provokatéra Hanekeho by se našly hlavně v rovině stylu – zacházením s filmovým prostorem, nenápadně pozorující kamerou nebo vedením herců. Hogenauer Míšu a Sebastiana uzavírá do nepříjemně chladných místností a pečlivě rozvíjí různé obrazové motivy. K nějakým zkratkovitým úsudkům se ale není radno unáhlovat, Haneke je sofistikovaný učitel a Hogenauer velký nový talent, který si razí vlastní cestu.
Režisér manipulátor
Režisér je velmi vybíravý ohledně toho, co nám odhalí o komunitě, do níž Míša přichází. Je přísnost, kterou rodina vyžaduje, nějakým obranným mechanismem, ideologií, nebo máme celé vyprávění chápat spíše metaforicky jako příběh člověka vykořeněného z vlasti? Hogenauer nás směle navádí k falešným závěrům, je to filmový manipulátor v dobrém slova smyslu. Vyluštění všech otázek s sebou na konci nese kontroverzní téma. Závěr snímku snad nemusel být takto konkrétní a ztrácí se v něm trocha obecné platnosti.
Skutečnost, že mají Tiché doteky nakonec premiéru v sekci Na východ od Západu, se vzhledem k ambicím projektu může jevit jako zklamání. Však ještě před rokem se v hlavní soutěži ukázal jiný český celovečerní debut – Domestik Adama Sedláka. Doufejme, že si i přes zařazení do vedlejší soutěžní sekce Hogenauerovy odvahy všimnou další festivaly. Tiché doteky mohou v zahraničí zase trochu napravovat pověst českého filmu.
Zajímají vás další filmové postřehy z festivalu v Karlových Varech? Přečtěte si je ve speciálu na webu ČT24.