Bruno Schreiber skončil jako dítě v koncentračním táboře Terezín. Přestože se rodina po válce šťastně shledala, tragické období ho ovlivnilo na celý život. Otec zemřel krátce po návratu z koncentráku, bratr emigroval do Izraele. Bruno spolu s matkou také opustil Československo a v roce 1969 emigroval do Švýcarska. Coby žák profesora Wichterleho si sice práci našel snadno, do České republiky se ale mohl podívat až po dvaceti letech.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Bruno Schreiber se narodil v roce 1930. Tatínek byl Žid, maminka křesťanka. Přesto musel i on těsně před koncem války nastoupit do transportu a odjet do koncentračního tábora v Terezíně.
Otec a bratr už byli přes rok v Osvětimi a on s matkou čekal na deportaci. „Čekání na transport, to bylo to nejtěžší období mého života. Ve čtrnácti letech jsem byl skoro dospělý a cítil jsem zodpovědnost i za matku. Čekali jsme na to, s odpuštěním, jako dobytek na odvoz na jatka. A nedalo se s tím vůbec nic dělat,“ vzpomíná Bruno Schreiber.
Život z něj vychoval tvrdého bojovníka
Přestože se rodina po válce šťastně shledala, válka ho celoživotně poznamenala a svým zkušenostem věnoval i knihu s názvem Život si nikdo nevybere. „Název podle mého názoru prodej knihy zrovna nepodporoval, ale odpovídá skutečnosti. Víte, život z vás udělá tvrdého bojovníka,“ říká pamětník, jehož otec zemřel krátce po návratu z koncentračního tábora a bratr emigroval do Izraele.
Po roce 1948 absolvoval Bruno gymnázium, které za války navštěvovat nemohl. Na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze pak vystudoval čerstvě založenou Fakultu umělých hmot, kterou vedl profesor Otto Wichterle. „Jako pedagog byl geniální, vyučoval velice moderním způsobem, úžasně inspiroval,“ vzpomíná na svého pedagoga.
Šel ve stopách svého učitele, profesora Wichterleho
Nakonec se Bruno Schreiber vydal i ve stopách svého učitele; vyvinul a patentoval první československé polyesterové a epoxidové lisovací hmoty a v roce 1965 o nich o nich vydal knihu. A přibývající úspěchy mu pomohly i při emigraci do Švýcarska po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Získal místo ve výzkumu světoznámého chemického koncernu Ciba v Basileji, kde patentoval řadu dalších nových materiálů. „Věděli jsme, že ve Švýcarsku tady v Basileji byla jediná výroba epoxidových lisovacích hmot, které já jsem dělal v Praze. Služebně jsem jel do Basileje, a oni mi nabídli místo,“ říká Bruno Schreiber.
Do Švýcarska se Schreiberovi podařilo vzít i posledního člena své rodiny – matku. „Míval jsem například přednášky na univerzitě v Berlíně, v západním Německu. Vždycky jsem trnul hrůzou, když jsem tam letěl, že letadlo přistane z nouze někde v NDR a že mě zavřou,“ vzpomíná.
Do Česka se mohl podívat až po sametové revoluci, po dlouhých dvaceti letech. A dokonce se tam vracel mnohdy pracovně. Jezdil do Hodonína, Kroměříže i na brněnské veletrhy. „V Praze ve výzkumném ústavu materiálu a technologie jsem vyvinul první polyesterové a epoxidové lisovací hmoty. A budete se divit, před pár lety jsem jel do Čech a oni mi říkali, že když něco nevědí, dívají se do mojí knížky,“ říká pamětník.
Sbírku skla věnoval muzeu v Sušici
Ani za dobu v emigraci ale na domov nezapomněl. Naopak. Začal sbírat české sklo. Celou sbírku, téměř pět stovek kusů, nakonec daroval muzeu Šumavy v Sušici. „Ta sbírka skla je tam senzačně vystavená, je to v takovém biedermeierovském salonu a je to tam takové přirozené. Co se vám může lepšího stát, než že to dáte veřejnosti,“ říká Bruno Schreiber.
V Basileji žije dodnes, sbírá obrazy, porcelán, pěstuje orchideje. Líbí se mu, že po něm na světě něco zbude. V umění, v myšlení, ale i v jeho oblíbené chemii.
