Bystřice u Benešova – Na území Protektorátu Čechy a Morava se nacházely i méně známé koncentrační tábory. Jeden byl vystavěn v Bystřici v okrese Benešov a byl určen pro muže, zejména pro potomky ze smíšených manželství a pro ty, co se odmítli rozvést s manželkami židovského původu. K sedmdesátiletému výročí osvobození se chystá město sehnat pamětníky a vydat sborník. Na hrůzy té doby pro ČT vzpomíná i Vladimír Tuček, který v bystřickém táboře byl jako sedmnáctiletý.
Do bystřického tábora směřovali hlavně lidé, kteří neměli zcela čistý židovský původ, což jim zřejmě zachránilo život. Sice se tu nenacházely plynové komory, nicméně vězni se zde nevyhnuli fyzickým trestům, které doprovázely jejich práci. Ti, kteří sem mířili, ostatně byli mnohdy přesvědčeni, že jedou za prací. „Když jsme přijeli na nádraží, tam už na nás čekali esesáci se psy. My jsme jeli na práci. V Praze jsme nastoupili do vlaku a najednou byl šok, že máme takové přivítání,“ vzpomínal jeden z vězňů Vladimír Tuček. Byli trestáni ranami holí, hromadné tresty se týkaly třeba nočních nástupů nebo pochodů.
Bystřický koncentrační tábor vznikl v červnu 1944. Na stavbě pracovali vězni, které sem přivážely vlaky. Nejprve museli vybudovat oplocení, po němž následovala stavba ubytoven. Následně zde bylo internováno až dva tisíce vězňů. Jedna část vězňů dělala na železniční dráze, další byli umístěni do muničního skladu v nedalekých Tvoršovicích.
Vězni byli osvobozeni 4. května 1945. Místo bývalého koncentračního tábora, který stál na okraji Bystřice, teď zabírá pole a areál soukromé firmy. I předtím tu byl konec vysídleného území, které ohraničovala trať. Přístup z města do tábora tím byl zamezen. Dvě stě metrů od tohoto místa teď stojí nenápadná pamětní deska, která připomíná osudy vězňů. V roce 1994 ji odhaloval herec Miloš Kopecký, který jako mladík táborem také prošel. „Já, když se sem vracím, tak se to ve mně tak jako sváří nebo pere. Já nevím, jestli mám být víc smutný, nebo víc nadšený,“ řekl tehdy Kopecký.
Rozhovor s Vladimírem Tučkem (88 let)
Vzpomínáte na koncentrační tábor v Bystřici?
Vzpomínám, na to se zapomenout nedá. To byl zásah do života. Mně bylo tehdy sedmnáct, takže všechny ty problémy byly z jiného pohledu než u dospělejších lidí.
Špatné vzpomínky se vytěsnily poměrně rychle. Když jsem se vrátil, byly úplně jiné starosti než vzpomínat na lágr. Takže to rychle zmizelo. Teprve poslední léta člověk trochu bilancuje, tak jsem si na pár věcí vzpomněl. Dokonce jsem inicioval, že jsem sháněl spoluvězně. Proto jsem se dostal do kontaktu s Bystřicí, s jejím starostou. Teprve pak jsem si zpětně začal vybavovat i nepěkné věci, které tam byly.
Zasvěťte nás do těch špatných věcí. Co třeba lidské vztahy?
Lidské vztahy tam byly výborné. Přestože to byla sešlost lidí ze všech možných profesí od dělníků po univerzitní profesory, byla to dobrá parta. Nic jiného nezbývalo, než táhnout za jeden provaz. To bylo dobré.
Samozřejmě jsou i horší vzpomínky, cokoliv se stalo, tak se to trestalo. Buď jednotlivci, ti dostávali holí, dvacet pětadvacet ran. Celý tábor nastoupil a přede všema se to provádělo. Zažil jsem několik hromadných trestů. Třeba v noci nás vyhnali, to bylo zrovna to nejmenší. Jednou třeba celý tábor musel obejít místo velikosti půl fotbalového hřiště, a to žabím pochodem. Druhý den jsem nemohl chodit. Mně bylo sedmnáct, ale byli tam lidi šedesátiletý. Ty jsme ráno do práce podpírali, protože nemohli vůbec.
Neměli jste strach, že vás pošlou jinam?
Že by nás poslali jinam, o tom se samozřejmě uvažovalo. Ale přece jen to byl rok 1944, měli jsme zprávy z fronty, trochu jsme věděli, jak to vypadá. Obavy, že by nás jako celý tábor stěhovali, ne, spíš byl strach, co Němci provedou na konci. Jako kůň, který chcípl a kope. To jsme měli strach. Proto jsme s partou nejbližších kamarádů prvního května utekli. Pro jistotu.
Kdybyste měl vypíchnout jednu vzpomínku, když se řekne koncentrační tábor v Bystřici, co vás napadne jako první?
Těžko říct. Nejhorší byl začátek, když jsme přijeli na nádraží a tam už na nás čekali esesáci se psy. My jsme totiž jeli na práci. V Praze jsme nastoupili do vlaku a tam najednou byl šok, že máme takové přivítání.
Takže jste nevěděli, že jedete do koncentračního tábora?
Věděli jsme, že jedeme do tábora, ale říkali, že jedeme na práci. My jsme teda jeli na práci, museli jsme tam pracovat. Nejdřív jsme začali stavět trať z Bystřice do Petrovic. Tam byl lihovar a měly tam být podzemní nádrže na líh a pohonné hmoty. Potom nám to občas zpestřili. To už bylo na jaře. Museli jsme kopat protitankové zákopy kolem Benešova a potom protipěchotní zákopy kolem Benešova. Tam nás přepadli hloubkaři, to byl také zajímavý zážitek. Dvoutrupé letouny nás honily po poli, ale nestřílely. Nevím, jestli měli informace, co se tam děje - my jsme nebyli v uniformách, ale hlídali nás esesáci. Mohli vidět, že tam jsou nějací vojáci.
Umíralo se v Bystřici?
Tuhle vzpomínku jsem nějak vytěsnil. Teď teprve, když jsem začal shánět informace, tak jsem si vzpomněl, že někdo umřel. Ne na nějaký zásah. Ty podmínky tomu přispěly. Pak tam jednoho vězně zastřelili. V noci utíkal, což nebylo zrovna chytré. Ve dne se z práce dalo utéct kdykoliv. Praxe ale byla taková, že když někdo utekl, druhý den tam byl někdo z rodiny místo něj.
Vy jste se tam dostal na podzim 1944?
V červenci 1944 jsme tam přijeli. Nejdřív jsme bydleli v Tvoršovicích na statku, protože tábor se stavěl. Nevím, jak dlouho jsme tam byli.
Kolik tam bylo vězňů, když jste tam byl?
Měnilo se to, ale ke konci asi dvanáct set.
To, že se o temnější minulosti místa moc neví, chtějí napravit sami Bystřičtí. Starosta Daniel Štěpánek (ODS) přiznává, že to není věc, s kterou by stálo za to se chlubit, ale chtějí připomenout sedmdesáté výročí osvobození tábora. Chtějí sehnat dosud žijící pamětníky, chystají besedu s širokou i odbornou veřejností a plánují vydat sborník se vzpomínkami.
