Studenti sociální antropologie Univerzity v Pardubicích strávili dvacet dnů mimo civilizaci v polární oblasti Švédska, kde ušli skoro tři sta kilometrů. Terénní praxe měla účastníky učit sebepoznávání.
Studenti pardubické univerzity trávili dny mimo civilizaci, za polárním kruhem se učili sebepoznání
Expedice studentů za polární kruh (zdroj: ČT24)
Terénní praxe ve Švédsku se zúčastnil jeden student, šest studentek a vedoucí katedry. Původně se přihlásilo 25 zájemců. „Postupně se to zredukovalo, snažil jsem se je vylekat, následně jsme měli soustředění v Krkonoších, kde byla těžká fyzická zkouška s plnou polní. Sedm statečných odolalo,“ vysvětlil vedoucí Katedry sociální a kulturní antropologie Univerzity Pardubice Adam Horálek.
Za dvacet dnů se prý účastníci expedice ani jednou nepohádali. „Spíš se nemluvilo, protože jsme byli unavení nebo naštvaní. Byli dny, kdy jsme s holkami promluvili pět slov,“ řekl student Vojtěch Juda. „Když jste za polárním kruhem, nemůžete se pohádat. Řešení situací bylo, že se přestalo mluvit a někdo si šel vzadu. Taky jsem šel párkrát poslední ve skupině,“ řekl Adam Horálek.
Mimo civilizaci, bez sociálních sítí
„Krize jsem neměl, snažil jsem se být veselý člen skupiny, co drží ostatní nahoře. Fyzicky to bylo náročné, přelézali jsme třeba vodopád pokrytý mechem a dole byla stráň pět set metrů, jenom kameny, pak jsem si i bál o svůj život,“ popsal Juda.
Studenti, izolovaní od vnějšího světa, zažili řadu krizových momentů. Například veslovali přes jezero, které bylo rozbouřené, uzamklo je ve svém středu a nemohli se dostat na druhý břeh. „Přecházeli jsme kamenité hory bez jediného značení. Překvapil nás extrémní vítr, proti kterému se téměř nedalo jít. Když se člověk otočil s krosnou na bok, tak ho to málem smetlo. Lesotundrou jsme se brodili mokřady, křovisky, do toho miliony komárů,“ popsal Horálek.
Studentka Nikola Hertlová mimo jiné chtěla úplně opustit sociální sítě, protože na nich trávila hodně času. „Byla to obrovská divočina a jsem ráda, že jsem na živu a že jsem zdravá,“ řekla. Její krosna vážila na začátku dvaadvacet kilogramů, a tak měla co dělat, aby ji unesla.
„Snažila jsem se přeskočit řeku, do které jsem spadla. Boty jsem sušila dalších deset dní. Krosnu jsem naštěstí přehodila na břeh a byla suchá. Opravdu mně bylo hodně smutno, prožívala jsem tam opravdu muka,“ řekla Hertlová, teď už zpětně se smíchem.
Posouvání psychických i fyzických limitů
Podle vedoucího expedice Horálka studenti posunuli své fyzické a psychické limity, když prožili dvacet dní v nebezpečí v izolaci bez signálu. „To všechno vedlo k tomu, že jsme byli opatrní, abychom neudělali nějakou blbost, aby si někdo nezlomil nohu a co pak s tím,“ poznamenal.
Co všechno studenti zažili, odprezentují na říjnovém Socioconu a připraví alespoň video trailer. Psali si i podrobný deník. Vzniklo jich osm. „Do deníku jsem psala, co mi vytanulo na mysli, když jsem měla vztek, tak jsem všechno napsala,“ řekla Hertlová.
Psaní deníků fungovalo jako terapie. Vedoucí expedice věří, že nejsou moc cenzurované. „Vypisoval jsem se z pocitů, ale psal jsem o rozdílnosti denních rituálů. Třeba jak je jiná ranní hygiena doma a v divočině,“ řekl Juda.
I když si studenti výrazně odpočinuli od nových médií, fotografie na sociální sítě brzy po návratu umístili. „Ale na Messengeru lidem skoro vůbec neodepisuji. Postupem času jsem tam přicházel na to, že internet a sociální sítě mi vůbec nechybí a že mě možná dokonce otravují,“ uzavřel Juda.