S koncem velkých průmyslových podniků ve městě se vyčistila natolik, že se do ní vrací i pstruzi a raci. Nikoli však plavci. Ti řeku opustili, když byla před šedesáti lety dokončena výstavba Slapské přehrady a vltavské kaskády. S ní nastal pomalý konec tradičního koupání v městských plovárnách na Vltavě, kterých v padesátých letech fungovalo hned několik, přestože voda v řece nebyla zdaleka tak čistá jako dnes. Jak vypadaly vltavské břehy před šedesáti lety a co zbylo na místech oblíbených plováren dnes? Podolské Žluté lázně jsou i témátem pro magazín Z metropole v sobotu ve 12:00 na ČT1 a 16:32 na ČT24.
Pražské plovárny kdysi a dnes
Pro historii pražského koupání byl zásadní levý břeh Vltavy mezi Mánesovým a Čechovým mostem, kde byly na krátkém pásu břehu hned dvě plovárny. Už od roku 1840 se mohli Pražané pod letenským kopcem vedle dnešního Čechova mostu koupat v jedněch z nejoblíbenějších přírodních lázní – Občanské plovárně.
Občanská plovárna byla postavena v klasicistním stylu podle návrhu architekta Josefa Krannera (mimo jiné autora schodů z Karlova mostu na Kampu). Pražané se tam koupali v řece mezi dřevěnými pontony, které byly každé jaro pravidelně stavěny a na podzim zase sklízeny. Součástí lázní byla také plavecká škola a restaurant, pořádaly se zde i nejrůznější koncerty, plavecké či veslařské soutěže, scházeli se zde i otužilci. Jako malý sem pravidelně chodíval i Franz Kafka s otcem, jehož rodina bydlela pár metrů od lázní. Občanská plovárna je zvěčněna i v úvodu psychologického filmu režiséra Jiřího Weisse Třicet jedna ve stínu s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli.
GALERIE
Pražské plovárny kdysi a dnes
Pražanům sloužila plovárna do třetí čtvrtiny dvacátého století, četné povodně ale zapříčinily, že z původního Krannerova návrhu budovy zůstala zachována jen střední část se sloupovím, křídla budovy jsou dostavovaná.
Nejstarší plovárnou v tehdejším Rakousko-Uhersku byla sousední Vojenská plovárna, založená roku 1809 na Františku, zanedlouho přemístěná pod křižovnický klášter u Karlova mostu. V zátoce kláštera se tehdy pořádala představení, během kterých se vojenští plavci potápěli na dno Vltavy pro dělové koule. Vojenskou plovárnu později doplnily kryté lázně, které založil předseda Humanitního spolku pro využití slunce Leopold Berthold.
Ani na tomto místě plovárna dlouho nevydržela, dvakrát ji strhla voda, naposledy se zastavila u Jezuitské zahrady před dnešní Strakovou akademií, kde sloužila ještě řadu let, od roku 1817 i pro civilní obyvatele.
GALERIE
Z vltavských plováren přežily do dneška pouze Žluté lázně
Třetí nejstarší plovárna na Vltavě stála v samotném centru města kousek proti proudu řeky na Slovanském ostrově u Žofína. Říkalo se jí Slovanka a byla ve své době největší říční plovoucí plovárnou ve střední Evropě. Uprostřed dřevěných pontonů nabízela Slovanka různě hluboké bazény pro plavce i neplavce z prkenných konstrukcí a v parných dnech praskala ve švech.
Plovárny byly na Vltavě také na pod Vyšehradem (kde byla Vltava až 12 metrů hluboká), v Podolí, kde plovárny Modré a Žluté lázně dostaly názvy podle barvy plotu, v Braníku Na Mlýnku, na ostrově Štvanice či na Císařské louce, kam se chodilo po pontonovém mostě. Na Zbraslavi stávaly od konce 19. století říční lázně pana Antonína Šůry alias Důry, jak ho přejmenoval ve své novele Vladislav Vančura. V romantickém místě obklopeném skalami a zalesněnými vrchy, na dohled od zbraslavského nádraží i přístaviště parníků pronajímal Antonín Šůra dřevěné kabinky a zájemce z řad dětí i dospělých učil plavat. Na jeho plovárnu, která fungovala až do roku 1954, rád chodil kromě Vladislava Vančury třeba Saša Rašilov.