Brno – Policie nemusí Židovské obci vracet část brněnského výcvikového areálu. Rozhodl tak dnes Ústavní soud (ÚS). Obec požadovala zpět majetek, který ji zabavili za druhé světové války nacisté, následně jej ale získala zpátky a v 50. letech prodala státu. Prodej byl ale podle ní vynucený. Nižší soudy proto dříve nařídily policii část výcvikové základny vrátit.
Výcvikový areál u brněnské Riviéry zůstává policii. Na její stranu se totiž dnes přiklonil ÚS ve sporu s Židovskou obcí. Ta požadovala jeho navrácení na základě zákona o zmírnění některých majetkových křivd obětem holocaustu a její nárok nižší soudy dříve potvrdily. Ty ale podle ústavních soudců špatně posoudily, zda restituce nemovitosti spadá pod příslušný zákon. „Obecní soudy použily k vyvození závěrů nevhodný zákon a porušily tak právo policie, respektive státu, na spravedlivý proces i právo na osobní vlastnictví,“ vysvětlil soudce ÚS Jan Musil. Dnes tedy byly předchozí rozsudky zrušeny a případ se vrátil k brněnskému městskému soudu.
Majetek byl Židům protiprávně zabaven během nacistické okupace Československa. Po válce jej ale na základě Benešových dekretů získal původní vlastník zpět. Ten jej v prosinci 1950 prodal státu k vybudování tělovýchovného a výcvikové střediska za více než půl milionu korun. Proto podle dnešního nálezu ÚS není možné se odkázat na zákon o nápravě křiv způsobených holocaustem. „Samotný Ústavní soud dříve řekl, že je potřeba restituční zákony vakládat, co nejvstřísněji. A my se nadále cítíme ukřivděni,“ reagoval na dnešní výrok soudu zástupce Židovské obce Brno Marek Nespala.
I policie se domnívala, že majetková křivda byla už napravena. S tím ale Židovská obec nesouhlasila a jejího nároku na restituci se zastaly i nižší soudy. Nařídily proto policii část majetku převést zpět. Mělo se jednat pouze o celky, které policie nepotřebuje nezbytně ke svému fungování. Proti tomuto rozsudku podaly obě strany dovolání k Nejvyššímu soudu (NS).
Policie měla část cvičiště vrátit
Na základě rozhodnutí nižších soudů měla policie vráti část svého výcvikového a logistického areálu. V něm se nachází ubytovna, cvičná konstrukce pro práci ve výškách, ale i hřiště na kopanou nebo tenisové kurty.
Právě ony spolu s hřišti pro kolektivní sporty, travnatými plochami silnicemi a parkovištěm se měly navrátit do vlastnictví Židovské obce. Podle soudu totiž nejsou pro funkčnost celého areálu stěžejní a policie v něm může fungovat i bez těchto částí. Ta se naopak bránila tím, že pro svou činnost potřebuje vlastnit celý areál. Odkázala se přitom na část znění zákona o zmírnění křivd způsobených holocaustem.
"… převedou bezúplatně do vlastnictví Federace židovských obcí v České republice nebo do vlastnictví židovských obcí v České republice věci ve vlastnictví státu ke dni účinnosti tohoto zákona, které před těmito převody nebo přechody prohlášenými za neplatné vlastnily židovské obce, nadace a spolky, nejde-li o pozemek, který je zastavěn stavbou, na kterou se vztahuje ustanovení písmene b) tamtéž, nebo s ní tvoří jeden funkční celek."
Argumenty Židovské obce ÚS vyvrátil
Nejvyšší soud se zabýval tím, zda nárok Židovské obce na navrácení nemovitosti spadá pod zmiňovaný zákon zabývající se nápravou křivd obětem holocaustu. Nevztáhnul jej ale pouze k poválečnému vyrovnání. Podle něj sice část majetku Židé získali zpět, ale komunistický stát si většinou vynutil jejich zestátnění.
Proto se NS přiklonil k tomu, aby pod tento zákon spadaly i restituční nároky na nemovitosti, které byly sice po válce navráceny, ale následně byly Židům zase protiprávně odebrány. Soud tak dal za pravdu Židovské obci a ještě poukázal na to, že chvíli po prodeji došlo v Československu k měnové reformě a obci tak z peněz získaných prodejem nezbylo téměř nic.
Naopak ústavní soudci zastávají jiný názor. „Zmíněný zákon se týká pouze křivd, které se udály během okupace. Není tedy možné se na něj odkazovat v jiné situaci,“ řekl soudce Musil. Dále ÚS sice uznal, že odkoupení církevních majetků v 50. letech bylo často pro církve nevýhodné. Upozornil ale, že v tomto případě soudy nevýhodné podmínky nákupu nedokázaly, pouze předpokládaly, že byly. Také zamítl další argument Židovské obce týkající se znehodnocení kupní ceny měnovou reformou. Ta totiž proběhla až o dva roky později a týkala se nejen církve, ale všech obyvatel.
Židovská obec se nesoudila poprvé
Už před osmi lety se náboženská obec domáhala navrácení domu se zahradou, který státu prodala v 50. letech. Ani v tomto případě jí ale soudy nevyhověly. Podle NS totiž nebyl majetek prodaný státu pod nátlakem a kupní cena 313 tisíc nebyla pro obec nevýhodná. Ta se poté odvolala k ÚS, který dospěl k názoru, že majetková křivda způsobená nacisty byla odčiněna, protože dům Židé vlastnili až do roku 1957.
Odškodnění a židovské restituce
Na základě Postupimské dohody a následných Pařížských dohod muselo Německo po válce uhradit válečné škody těm, kteří během ní přišli o majetek, příbuzné nebo byli zraněni. Proces restitucí byl ale přerušen únorovými událostmi v roce 1948. Komunistická strana Československa pak Němci navrácené majetky opět zestátnila a přiměla jejich majitele k většinou nevýhodnému prodeji nebo darování.
Před patnácti lety byl schválený zákon o zmírnění některých majetkových křivd obětem holocaustu. Ten má umožnit navrátit Židovským obcím všechny nemovitosti, které jim nacistický režim od 29. září 1938 až do 8. května 1945 zabavil a v době schválení zákona patřil tento majetek státu.
