Radostice - Jinde by asi zalapali po dechu. V Radosticích na Brněnsku si už zvykli. Potkat manžele Jüttnerovy při západu slunce s gepardicí Sárinkou na procházce tady totiž není žádná rarita. „Sousedy už nepřekvapí, když nás potkají se šelmou na vodítku. Třeba Sára je na lidi hodně zvyklá, s ní chodíme ven často,“ vysvětluje Richard Jüttner.
Z kostýmku do montérek
Kdo z jejich osmi šelem smí jen do zahrady a kdo i za její hranice, ví Jüttnerovi přesně. Svá zvířata znají dokonale. Před jedenácti lety tomu ale bylo úplně jinak. Zájem o šelmy v rodině dvou ekonomů probudila perská kočka. „Zároveň s první kočkou jsem si koupila knihu, ve které byly také fotky šelem, a mně se tak moc zalíbil ocelot, že jsem ho začala shánět. Podařilo se mi to po dvou letech,“ popisuje chovatelské začátky Věra Jüttnerová.
Ocelot Filip převrátil Věřin život úplně naruby. Kostýmek ekonomky ze dne na den vyměnila za montérky a sezení nad papírovými lejstry za běhání kolem drobné šelmičky. „Já jsem se o něj starala jako o dítě. Byl se mnou dvacet čtyři hodin denně. Krmila jsem ho, spával se mnou a musím říct, že hodně mně s ním pomohly kočky,“ vzpomíná Jüttnerová.
Oceloti a rysi milují šlehačku
S přibývajícími zkušenostmi chovatelů rostla i jejich rodina. Dům se zahradou na okraji Radostic dnes vypadá jako malá ZOO. Kromě ocelotů, gepardů a koček žijí Jüttnerovi ještě s rysy, výry a psy. „Já se v podstatě jenom točím kolem nich. Ráno jim nachystám žrádlo, potom jim uklidím výběhy, s tím končím tak kolem čtvrté, pak mám chviličku volno a v sedm zase začínám chystat večeři,“ říká chovatelka.
Osm šelem měsíčně spořádá na 350 kilo masa. Nejvíc je v jídelníčku potěší to králičí nebo zaječí. „Oceloti a rysi mají slabost ještě pro šlehačku. Na té si fakt pochutnají,“ dodává Jüttnerová.
Chovatelka sní o veřejné ZOO
I přestože mají chovatelé všechny šelmy ochočené, je třeba se mít před nimi na pozoru.„Třeba s gepardicí Sárou mám skvělý vztah, klidně si k ní stoupnu zády, lehnu si s ní. Ale s tím ocelotem jsme si s manželkou užili dost vážných zranění,“ dodává Jüttner.
Snem chovatelky je otevřít si jednou malou ZOO. Už teď by měla, na co nalákat. Třeba ocelota velkého u nás nemá žádná přístupná zahrada. Jen u něho by ale zůstat nemělo. „Kdyby to šlo, tak by přibyli lvi, nejlíp celá smečka, časem manul a irbis,“ odkrývá své plány Věra Jüttnerová.
