Zajímavé: český premiér Mirek Topolánek prohlásil, že "podle mezinárodního práva je suverénním rozhodnutím každé země, tedy i České republiky, který stát se rozhodne uznat" a český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se rozjel do Bruselu, aby tam získal informace, jak se o jednostranně vyhlášené nezávislosti Kosova máme rozhodnout. Zda Češi uznají projevenou vůli kosovských Albánců, se tedy zřejmě nerozhodne v našem hlavním městě, ale v sídle Evropské unie. Jinými slovy: dostává se nám jedinečné možnosti dokázat, že další "dobrou příležitost mlčet" už nepromarníme. Není náhodou Brusel již také hlavním městem ČR?
Ale pro klid české dušičky: stejně nebude záležet na nás či jiných menších členských státech unie, protože pro uznání samostatnosti Kosova jsou ty největší - Německo, Francie, Itálie, Británie. A je jistě jen nepatřičná shoda náhod, že stejné země byly hlavními aktéry Mnichovské dohody, která právě před 70 lety na přání Adolfa Hitlera od nás odtrhla historická území části Čech a Moravy. Dějiny se ovšem mohou opakovat. Po zúčtování s Adolfem Hitlerem jsme obdrželi Sudety zpátky, stálo to miliony mrtvých; také Kosovo může být jednou vráceno Srbsku - za jakou cenu?
Tak, jako jsme v roce „humanitárního“ bombardování Srbska poznali, co znamená být členem NATO pod vedením Javiera Solany, tak si letos můžeme vyzkoušet, jak funguje úřad „vysokého představitele unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“, zakotvený v Lisabonské smlouvě. Na jedné straně žádná odpovědnost, stačí zajet do Bruselu a tam se vše dozvíme, a na druhé straně si (zatím) o mezinárodním právu a morálních principech můžeme doma psát a říkat vše, co chceme.
Pranic nezáleží na tom, že podle rezoluce RB OSN č. 1244 z června 1999 o řešení kosovské krize má být zachována „suverenita a územní integrita“ státního celku. Nezáleží na tom, že helsinské shromáždění KBSE už v roce 1975 stanovilo, že ke změně státních hranic smí dojít jen se souhlasem všech zainteresovaných subjektů. My Češi navíc můžeme být klidní: nesejde ani na nedávném usnesení naší Poslanecké sněmovny, že ČR může souhlasit jen s takovým řešením kosovské otázky, které bude v souladu s mezinárodním právem. Vneslo by to do evropské zahraniční politiky pouze zmatky. To kníže Schwarzenberg s Alexandrem Vondrou si prostě zajedou do Bruselu a tam zjistí, zda už „nadešel správný čas“ pro uznání Kosova.
Od unijních právních expertů již také víme, že rezoluce RB OSN by platila jen v případě vyhlášení nezávislosti násilným aktem. Jaképak vykládání dokumentů OSN experty OSN, to v Bruselu na to jen mrknou, a hned vědí, co Rada bezpečnosti mínila. A zase: svobodně můžeme přemýšlet o rozdílu mezi „násilným“ a „jednostranným“ aktem pod patronací vojsk KFOR, policejní mise EULEX a americké vojenské základny v Kosovu - Camp Bondsteel.
Přitom životaschopnost nezávislého Kosova je dle ekonomické zdatnosti přirovnávána k Východnímu Timoru. Kosovo je již teď protektorátem OSN a stává se i protektorátem EU. Tak jako do Hamasu a Hizballáhu už vedou, tak ještě další evropské penězovody povedou do Kosova. Mohou-li Češi via Brusel odvádět desátek na raketové odstřelování Izraele, proč by nespolufinancovali i Prištinu? To je výhoda evropské integrace - že se naše peníze semelou v bruselském kafemlejnku, a nemusíme se stydět, kam až doputují. A v jaké formě se nám mohou vrátit, o tom raději nechceme nic vědět.
Názor Mirka Topolánka, „že by uznání nového státu mělo být suverénním rozhodnutím každé země“, není jen názorem premiéra ČR, ale i šéfa hlavní vládní strany. Soudě dle velkých internetových serverů i podle probíhajících anket je proti uznání samostatnosti Kosova přes 68 % respondentů (a to se o tom ještě pořádně nediskutuje). Předseda momentálně nejpreferovanější strany Jiří Paroubek pokládá vyhlášení nezávislosti Kosova za nezodpovědné a říká: „Vyzvali jsme všechny ústavní orgány České republiky, aby jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova nepřijaly“. Prezident Václav Klaus (s výhradou, že o zahraniční politice rozhoduje vláda) radí: „Nespěchejme, nedělejme to, není to potřeba.“ I komunisté kritizují snahu Bruselu „odstoupit od principu jednomyslnosti“ v přijímání zásadních rozhodnutí „bez ohledu na počet těch členských států, které se svým souhlasem váhají nebo trvají na svém kategorickém odmítavém postoji“. Takových států je v EU zatím šest: Slovensko, Řecko, Kypr, Rumunsko, Bulharsko a Španělsko. Proti jednostranně vyhlášené samostatnosti Kosova jsou ale i dvě nukleární mocnosti - Rusko a Čína.
Pánové Schwarzenberg a Vondra - dříve než kývnou bruselským byrokratům - by se mohli vážně zamyslet: opravdu chceme dostávat lekce ze slušnosti a demokracie od Číny a Ruska? Opravdu chceme malodohodové spojence proti nacismu hodit přes palubu, ve prospěch etnik, která Hitlerovi a Mussolinimu posluhovala dobrovolnickými divizemi?
