Vyhraje-li v amerických prezidentských volbách Hillary Clintonová, tak založeno na statistice a ukázce jejích zahraničně politických schopností si dovolím tvrdit, že světová bezpečnostní a politická situace bude dosti nestabilní. Pro zesláblou a předluženou Evropu nic dobrého.
Vyhraje-li Clintonová, bude válka? Demokratičtí prezidenti si nesou z historie stigma
V historii USA byly války vedené většinou za vlády zástupců Demokratické strany. Rok 1835 invaze do Mexika a Peru za Andrewa Jacksona, 1840 Martin Van Buren a anektování Fidži, 1846 válka proti Mexiku a Grenadě (Kolumbie) za Jamese Polka, 1858 Uruguay, 1860 Panama za Jamesa Buchanana. Válku Španělsku vyhlásil v roce 1898 demokraty ovládaný Kongres navzdory republikánskému prezidentovi Williamovi McKinleymu.
První světová válka, do které USA zatáhl Woodrow Wilson, druhá světová válka a Franklin D. Roosevelt, válka v Koreji a předtím v Číně za prezidenta Herry Trumanna, válka ve Vietnamu za dua dvou demokratů Lyndona Johnsona a Johna F. Kennedyho. Tuto válku ukončil Richard Nixon – republikán. Kennedy navíc sám chtěl zahájit válku na Kubě, to se mu však nepovedlo kvůli fiasku v Zátoce sviní. Války v Hondurasu, Salvádoru a vojenská podpora Iráku a Sadáma Husajna za Jamese Cartera nebo války proti Srbsku za Clintona (historie amerických prezidentů třeba zde).
Větší vojenské konflikty v historii téměř vždy dirigoval demokratický prezident. Bylo mnoho konfliktů s Velkou Británií respektive s Kanadou, mnoho menších potyček, či materiální podpory válčícím zemím, ale v tomto jsou obě hlavní americké strany na stejno.
První větší vojenskou angažovanost za republikány provedl až George W. Bush. Pokud tedy nepočítáme občanskou válku, která v USA probíhala za Abrahama Lincolna – republikána vládnoucího na severu. U Bushe staršího je otázkou, zda mu přičíst válku v Iráku v devadesátých letech, kdy Irák napadl Kuvajt, svého jižního souseda. Každopádně tu druhou a možná i útok na Afgánistán již mladšímu Bushovi přičíst do jisté míry lze.
Obamova zahraniční politika selhala i na Ukrajině
O to větším paradoxem je, že G. W. Bush byl nahrazen prezidentem z Demokratické strany, který proklamoval ukončení zahraničních vojenských konfliktů, které jeho předchůdce začal. To se mu příliš nepovedlo, protože v Iráku i v Afgánistánu se dál za účasti amerických vojáků válčí, ale to bych mu nevyčítal.
USA ale za tu dobu zahájily mnoho dalších zahraničních konfliktů. Například v Lybii, která se za Bushe začala otevírat vnějšímu světu a reformovat a kam ministryně zahraničí Condoleezza Riceová jezdila na diplomatické cesty. Účast na svržení egyptského režimu, který byl schopen potlačit islamisty z uskupení Džamá islámíja (schválně, kdo si na to ještě dnes vzpomene), kdy se následně dalo do Egypta bezpečně jezdit na dovolenou potápět se. Egypt měl po intervencích americké zahraniční vojenské politiky obrovské štěstí, že se moci chopili generálové a že neskončil pod nadvládou obdoby ISIL jako Irák, Sýrie, či Libye. Obamova zahraniční politika (spolu s politikou mnoha zemí EU) vedla ke konfliktům v Tunisku, Sýrii (kam mimo jiné Obama chtěl vyslat své pozemní vojsko kvůli chemickým zbraním) či k zahraničně politickému a diplomatickému selhání na Ukrajině.
Zahraniční politika USA je v poslední době plná mnoha diskutabilních a rozporuplných kroků a dalším velkým argumentem, proč by měla být válka, pokud vyhraje Clintonová, je fakt, že to byla právě Hillary, která byla v době vyvolávání těchto konfliktů Obamovou ministryní zahraničních věcí. Ministr zahraničních věcí USA je pro světovou politiku něco jako osoba číslo dva. Kdo zná ministra financí, nebo předsedu kongresu? Většina lidí ale zná Condoleezzu Riceovou, Henryho Kissingera, Johna Kerryho, Madeleine Albrightovou, či Colina Powella. Z tohoto titulu to byla právě Clintonová, kdo měl velký vliv na diplomacii USA.
Demokraté věří ve velkou vládu a centralizovanou moc
Demokraté jsou logicky a i historicky větší intervencionisté v zahraniční politice. Věří ve vytvoření světořádu, světové vlády a věří v možnost shora řídit lidskou společnost. Věří ve schopnosti velké vlády a centralizování moci. Věří ve svou schopnost odstranit zahraniční vlády, bez ohledu na historické a kulturní zkušenosti fungování dané země, a dosazovat svůj model fungování společnosti. Dělaly to roky v Jižní Americe a později se zaměřily na zbytek světa.
Naproti tomu Republikáni historicky spíše vždy prosazovali izolacionismus či menší intervence. Zkusme se podívat na Trumpovu politiku pod tímto úhlem. Nejsem fanouškem Trumpa, ale v jeho zahraniční politice je víc logiky. Uvědomuje si, že Rusko se cítí ohroženo přítomností vojsk NATO v Pobaltí. Tomu Rusové nikdy za tisíc let nemuseli čelit. Rovněž představa, že by se „Země na okraji“, jak zní ruský význam slova názvu státu Ukrajina, měla stát partnerem NATO, musí být pro Rusy hrozivá.
Putin rozhodně není prototypem liberálního demokratického politika, ale když s ním předchozí americké administrativy jednaly a netlačily ho do kouta, tak jednání bývala úspěšná a dohody byly dodržovány. Například protiraketová obrana či jaderné odzbrojení. Překvapivě si jaderné odzbrojení dal do programu Obama během kandidatury v roce 2012, ale neudálo se v této oblasti nic. (Dohoda s Íránem je o něčem jiném, ale to je za rámcem tohoto článku.)
Trump během kampaně prohlásil, že pobaltské země se musí spoléhat i na svou obranu a mnoho lidí tím popudil, ale opět je v tom více racionality než ve stávající zahraniční politice USA. V padesátých letech při vzniku NATO Eisenhower prohlásil, že NATO je zde dočasně, aby ochránilo slabou a válkou vyčerpanou Evropu před sovětským komunistickým nebezpečím. Že po této dočasnosti nemohou USA tyto země dlouhodobě chránit, a proto také že výdaje na zbrojení musí být minimálně dvě procenta (původně dokonce tři procenta) HDP. To aktuálně dodržuje jen Polsko, Estonsko, Řecko (po propadu HDP) a Velká Británie a USA. Tedy méně než 18 procent členů (více zde). Dočasnost prosazoval rovněž proto, že při dlouhodobém způsobu ochrany ze strany USA si na to mohou evropské země zvyknout a nebudou schopné se pak samy bránit. O bojeschopnosti armád v Evropě si asi každý udělá obrázek sám, takže nebudu dále rozvádět vizionářství Eisenhowera…
P.S.: Jedna glosa k volbám v USA – „Na amerických prezidentských kandidátech mne uklidňuje, že vítězem může být jen jeden.“
Vystudoval VŠE v Praze se zaměřením na Peněžní ekonomii a bankovnictví a následně v oboru získal doktorát. Během svého univerzitního studia v zahraničí se věnoval 2 roky studiu americké ekonomické historie. Od roku 2007 pracuje ve skupině Patria Finance. Prošel si všemi úrovněmi makléřské pozice a v roce 2010 byl jmenován vedoucím tradingu. Před prací makléře byl zaměstnán v risk managementu v mateřské KBC Securities v oddělení pro tržní a kreditní rizika na akciovém trhu. Od roku 2014 je zodpovědný za strategii, obchod a obchodní rozvoj skupiny Patria.
Rostislav Plíva