Moje babička asi nebyla jediná, kdo občas říkával: Věř a víra tvá tě uzdraví. Neměla tím na mysli alternativní medicínu ani existenci života po životě, bylo to rčení prakticky univerzálně použitelné. Snažila se tím sdělit, že když někdo bude věřit, že se něco vyvíjí správně, nejenže bude mít klid na duši, ale nakonec se „to“ i správě vyvine. Jenže rozhlédněme se kolem. Nebo líp: přečtěme si v kterýkoliv den noviny. A klidně přitom zůstaňme na domácí půdě. Zachovat si v současné době nějakou elementární víru prakticky v cokoliv – snad jen s výjimkou víry v Boha a plus minus střídání ročních období, i když to už taky tak jisté není – je fakt těžké. Suneme se opravdu správným směrem?
Na domácí scéně se politici místo svědomitou přípravou slibovaných reforem vyčerpávají vzájemným okopáváním kotníků, čímž si (že by to netušili?) kopou svůj vlastní hrob. Dlužno dodat, že někteří v tom přeneseně řečeno politickém hrobě už dávno měli být. A jiní z něj ani neměli vylézat. Zdá se, že výměnné obchody typu „ty na mě špinavou zakázku, já tobě 'ne' ve vládě či v Parlamentu“ se staly v jistých kruzích oblíbenou společensko-politickou hrou. Kdo je tady ten důvěryhodný? Škoda, že tuhle hru nejde vypnout. Prostě by někdo měl zmáčknout knoflík a „game is over, hoši“. Ok, ale co dál?
Podobný průzkum sice v poslední době nejspíš nikdo nedělal, ale je víc než pravděpodobné, že většina české populace dnes nevěří, že se podaří vládním stranám splnit své předvolební sliby. Stačí číst příspěvky čtenářů v novinách a na webech, nebo prostě zajít někdy do hospody a poslechnout si hlas lidu. Do krve se pohádají, jestli je Hušák gauner nebo hrdina, ale u jiných témat mají jasno. Valná část Čechů například nevěří, že se podaří vypořádat se s korupcí (ani s tou velkou) nebo že začnou platit stejné zákony pro všechny. Že za dopravní přestupek bude potrestán stejně pán jako kmán a že nakonec ve vězení skončí i ti, kdo mají kamarády a obnos tak tučný, že by si mohli koupit celý ctihodný soudní dvůr.
Našinec má rád testy všeho druhu, tak si představme, že bychom jeden takový zrealizovali. Posadili bychom všechny Čechy – politiky, nepolitiky, úředníky, soustružníky, studované i ty bez vzdělání, muže, ženy – prostě všechny povinně k detektoru lži a položili bychom jim jen jednu otázku: „Chtěli byste žít ve spravedlivé společnosti, kde by se všem měřilo stejným metrem, nebo byste raději žili v té dnešní a patřili k té privilegované vrstvě?“ Byl by to asi dost riskantní podnik. Není totiž vyloučeno, že by značná část zvolila druhou možnost. Pro jistotu. Nebo prostě proto, že nás to současné prostředí už tak nějak z(de)formovalo… Spravedlivá společnost? Pchá, copak je to zase za chyták?
Naštěstí se žádný takový test neuskuteční, takže si ponechme tu zbytkovou víru, že to s námi ještě tak zlé není. Že by třeba detektor potvrdil, že Češi na nějakou změnu k lepšímu ještě úplně nerezignovali.
„Lidé věří tomu, co si přejí, aby byla pravda,“ to řekl pro změnu Gaius Julius Caesar.
