Ukrajinci mají oproti mnoha národům jednu velkou výhodu, přežijí a adaptují se téměř na všechno. Je to ale zároveň i jejich velký problém – někdy je potřeba, aby už ta poslední kapka přetekla. Opozice se sice snaží probudit národ k jakémusi politickému jaru, organizuje celostátní akci „Povstaň Ukrajino!“ a naposledy svolala z čistě kyjevských důvodů Kyjevany k demonstraci před budovu parlamentu a žádala vypsání voleb kyjevského primátora.
Sešlo se zhruba pět tisíc lidí. Město totiž po nechvalně známém Leonidu „Kosmosovi“ Černoveckém, který radši někam uprchl, nemá nově zvoleného primátora, ale už něco přes dva roky většinu funkcí vykonává prezidentem Janukvyčem dosazený předseda Kyjevské městské státní správy Oleksandr Popov. Ten se nejen ve své funkci zabydlel, ale pravděpodobně se i osvědčil, takže Strana regionů by nejradši volby kyjevského primátora a kyjevské městské rady vůbec zakázala nebo je odložila až na rok 2015.
Naposledy se v Kyjevě konaly volby v roce 2008. V hlavním městě Strana regionů moc šancí na vítězství nemá. V posledních parlamentních volbách zde nezískala ani jeden většinový mandát a v poměrné části skončila až čtvrtá s 12,6 %. Jenže ovládat Kyjev je na Ukrajině důležitým komponentem politické hry. A pro samotné obyvatele Kyjeva nejde o otázku podpory určitého politického proudu, ale otázku vlastní sebeúcty a práva na samosprávu. Potud vše v pořádku, nakonec se to ale nějak zvrtlo.
Ráno 2. dubna ještě vypadalo všechno kulturně. Opoziční lídři přivedli demonstranty k Nejvyšší radě a sami pak napochodovali dovnitř, rozdávali úsměvy a slibovali, že udělají vše, co bude v jejich silách, třeba i budou hladovět. Po dlouhém hrdém odporu, kdy ničeho nedosáhli, a proto se znovu uchýlili k osvědčenému blokování řečnického pultíku, se na ně vládní Strana regionů, společně s komunisty, „domluvila“. Odhlasovali si zasedání parlamentu v jiném místě, kde se také 4. dubna sešli. Když se tam snažili probojovat i někteří opoziční poslanci, nepustili je dovnitř! „Na co by nám tady asi tak byli?“ ptali se „bolševici“ (zástupci většiny).
Na tomto výjezdním zasedání pak odhlasovali pár zákonů, některé dokonce ve druhém čtení (podle opozice mají některé jasně korupční charakter), a protože jim šla práce pěkně od ruky, mohli jít brzy po obědě domů. Výjezdní zasedání jedna báseň. Poslanci zasedání mimo zdi Nejvyšší rady ospravedlnili touhou pracovat, což prostě nebylo možné, když ta šílená opozice neustále blokuje parlament. Hlasovací ruka poslance jistě svrběla, ale jejich touha hlasovat je dána trochu prozaičtějšími důvody.
Strana regionů nemá v parlamentu stabilní většinu 226 hlasů také proto, že opozice vymohla dodržování osobního hlasování. To znamená, že poslanci musí být při hlasování fyzicky přítomni, což bývá problém. Na posledním klasickém zasedání nedokázala vládní většina prohlasovat ani návrh na svátek výročí komsomolu (to není vtip!). Tentokrát je nikdo ale nekontroloval a jeli jako dobře namazaný stroj. Dokonce ani nepočítali hlasy pro, jen proti - trochu sovětské déja vu.
Takže, nejen, že může na Ukrajině poslance mandátu zbavit správní soud. Mluvím o případu obhájce Vlasenka (advokát Tymošenkové), který prý v době mandátu vykonává podle soudu i advokátní praxi, což je v rozporu se zákonem. To je nejen hluboce ironické v situaci, kdy v parlamentu sedí drtivá většina poslanců - podnikatelů, kteří lobbují za své zájmy, ale zároveň ne úplně pravdivé, protože Vlasenko má v případě Tymošenková status „veřejný obhájce“, který podle ukrajinských zákonů může vykonávat každý, tedy i poslanec. Evropská unie si toho všimla a akt odsoudila jako další důkaz selektivní justice.
Ale navíc od čtvrtka může parlament zasedat, kde se mu zlíbí, a ne v budově Nejvyšší rady. Opozice trvá na tom, že jde o uzurpaci vlády, že výjezdní zasedání bylo protiústavní a že se jedná o puč. A dále trpělivě zasedala v budově parlamentu.
A nejspíš má pravdu. Samozřejmě, že lze zasedání parlamentu provést i v jiné budově, například v době vyhlášení války. Tak daleko snad Ukrajina ještě není. Nebo ano? Lídry opozice, Klička, Ťahniboka a Jacenjuka teď budou popotahovat po soudech za blokování parlamentu a místo hledání dialogu se vede zákopová válka. Argumenty a logika už vůbec nikoho nezajímají. Vláda nebere opozici jako konkurenta, nebere ji vážně vůbec. Konstruktivní spolupráce neexistuje. Každá strana má svou strategii, připravuje manévry. Blokování parlamentu opozicí je výrazem zoufalství, pořádání výjezdních zasedání je zase výrazem pocitu beztrestnosti vládní většiny.
Je tu precendent, kdy se většina v podstatě kdykoli může rozhodnout uspořádat zasedání na nějakém místě a po libosti tam přijímat zákony, které potom vydává za legální právní akty, aniž by na zasedání pustila zástupce opozice nebo tisku. Svévole, rozkol parlamentu, anarchie. Absurdistán. A jeho vládce mlčí. Kdyby se prezident nebál, něco rozhodného řekl, snad by si ho i lidé mohli začít vážit. Propásl svou šanci nemlčet. Ale i nepodepsat - zákony přijaté na výjezdním zasedání prý podepíše… Definitivní smrt parlamentarismu na Ukrajině. Definitivní popření primární funkce parlamentu, tedy reprezentativnosti voličské vůle.
A kvůli čemu že se tam všichni vlastně původně sešli?
P.S.: Konečně se také stalo to, o čem se dlouho spekulovalo. Janukovyč dal milost bývalému ministrovi vnitra a svému kritikovi Juriji Lucenkovi. Radovat se můžeme hned ze dvou důvodů.
- Přirozeně kvůli samotnému nemocnému Lucenkovi.
- Jde o důležitý indikátor. Janukovyč a jeho blízcí mají evidentní zájem o podepsání asociační dohody s EU.
Zároveň není třeba být naivní.
Tak předně, Lucenkovo odsouzení bylo velmi absurdní, obvinění primitivní a trest nepřiměřený. Lucenko byl politickým vězněm, odseděl si dva a půl roku a vůbec neměl být ve vězení.
- Nejde jen o indikátor, ale i o kalkul. Kyjev se tak snaží zakrýt fakt, že neplní žádná z kritérií EU, která jsou podmínkou pro podepsání asociační dohody. Brusel i Washington budou muset tento krok přivítat.
- V případě Tymošenková se nic nemění. I z tohoto důvodu pokračují další soudní řízení, která ještě neprošla všemi stupni. A navíc, Tymošenková je obviněna z podílnictví na vraždě, a to už není žádná selanka. Kriminálníka nikdo na svobodu jen tak nepustí.
- Omilostnění Lucenka svědčí také o sebevědomí režimu, tímto gestem dobré vůle Janukovyč ukázal, že současnou situaci vůbec nevnímá jako nějakou hrozbu.
Evropská unie nesmí podlehnout dojmu, že se Ukrajina mění. Nemění, dále je pošlapávána role zákonodárného sboru, svobody slova, je uplatňována selektivní justice… Ne. Není potřeba být naivní. A také bude zajímavé sledovat, jak se se svobodným Lucenkem vypořádá opozice, jehož osvobození si ani nemůže přičíst jako vlastní zásluhu.
