Ucho Svobody: Marné přání

Milé úsměvy, krásná přání, samá předsevzetí a k tomu ta nádherná vánoční hudba! Purpura, bílé vánoce, tichá i svatá noc, rolničky. Sladké i méně oslazené verze. Ze všech stran. Kamkoliv se hnete. Tedy kromě prostor, které hudebně ovládáte. V dobách komunismu jsem netušil, jak moc mi obecná hudba poleze znovu na nervy. Jak zase nebudu moct poslouchat rádio a těžko budu přežívat pobyt v hospodách nebo kavárnách, kde rádia hrají.

Kdysi jsem byl dva týdny na jednom stánku, na světové filatelistické výstavě. Stál jsem tam deset hodin denně a za naším stánkem byla taková ta velká obrazovka, na které ve smyčce běžela historie světového poštovnictví. Tak asi desetiminutová. Každou zmíněnou epochu doprovázela dobová hudba. Pořád dokola, šestkrát za hodinu, šedesátkrát denně. Dva týdny. Abych se z toho nezbláznil, nasadil jsem vstřícný přístup. Písničky jsem si prozpěvoval, ve volných chvílích potancovával a tak to přežil. A protože to bylo ve Washingtonu, přežil jsem i díky radosti, že tam mohu být. Po práci jsem chodil po kavárnách, hospodách, obchodech a většinou tam hráli kvalitní, tlumenou hudbu z desek. Žádná rádia, žádné halekačky. Nevtíravou dobrou muziku.

A tak docházím k tomu přání. Marnému samozřejmě. Kéž bychom se zbavili všech těch smyček, kde nám do omrzení hrají stejné skladby, všechny ty vody živé, ze kterých se rozhodli udělat hit. Kéž by okolo nás zněla jen mistrovská, příjemná, kvalitní a nevtíravá hudba!

Vydáno pod