Než bude řeč o Vlastimilu Tlustém v roli "smrtonoše" Topolánkovy vlády, všimněme si jeho angažmá "zachránce státní kasy". Vypořádání církevního majetku, odluka církve od státu, smlouvy o vztahu mezi církvemi a státem, to vše mohlo být zhruba před půl rokem vyřízenou věcí. Vládní návrh majetkového vyrovnání by koalice (i přes odpor KSČM a ČSSD) ve Sněmovně celkem snadno prosadila, nebýt nečekané rebelie poslance ODS Tlustého a jeho kolegů Schwippela a Ranince.
Pšenka jmenované trojici v ODS příliš nekvetla a Tlustého nápad zviditelnit se na úkor církví byl přijat s náramnou chutí. Toho bohdá nebude, aby národ husitů něco vracel katolíkům, rozezvučeli rebelové s komunisty populistickou strunu. Vládní návrh 83 miliard náhrad za majetek zestátněný KSČ církvím jednoduše prohlásili za nepřijatelný a nejspíše z křišťálové koule vyvěstili částku o 21 miliard nižší. Dosáhli ustavení parlamentní komise, která měla prozkoumat výši náhrady i otázku, zda církve vůbec majetek vlastnily a zda jim tudíž má být vrácen. Dvanáctičlenná komise se po půl roce podle svého předsedy a místopředsedy dolní komory Jana Kasala se všemi výhradami k návrhu zákona vypořádala. Mimo jiné si vyžádala expertní stanovisko auditorské společnosti Ernst & Young, která na algoritmu výpočtu náhrad, použitém v návrhu zákona, neshledala závad. To znamená, že částka 83 miliard v návrhu zákona byla potvrzena jako odůvodněná, ale pro cifru 62 miliard uváděnou Tlustým a spol. (ve shodě s ČSSD a KSČM) se odůvodnění nenašlo.
Dluh státu roste dál
Z podnětu exministra kultury za ČSSD Vítězslava Jandáka byla ke spolupráci s komisí přizvána také Národohospodářská fakulta VŠE v Praze, aby stanovila, kolik finančních prostředků církve získaly po r. 1948 od státu ve formě různých podpor. Experti VŠE zjistili, že výdaje státu na církve v letech 1948 až 2007 činily 60,6 miliard korun, zatímco nerealizované výnosy z majetku církví za stejnou dobu představují 141,5 miliardy. Spolu s nerealizovanými patronáty za 88 miliard, k nimž se stát zavázal v r. 1949, tak vlastně dluh státu vůči církvím k 31.12.2007 činil 168 miliard korun. I když by na celou tuto částku církve chtěly „zapomenout“, účetně poroste až do konečného vypořádání a odstřižení ekonomiky církví od státního rozpočtu.
Máme za sebou rok 2008 a pokud se nic nezmění ani v roce 2009, vzroste pohledávka za státem o dvakrát 2,8 miliardy korun, tj. na 173,6 miliardy. A ještě větší problém nastane v r. 2012, kdy uplyne desetiletá lhůta, po kterou musí být na základě zákona z roku 2002 náboženské společenství registrováno. Zatímco dnes financuje stát 17 zavedených církví, za tři roky dosáhne na státní peníze dalších devět nových. Předejít těmto hrozícím státním výdajům může jen včasné majetkové vyrovnání mezi státem a církvemi. Právě tomu však obstrukce Tlustého spolku přátel brání. Dědictvím po panu Tlustém je rostoucí dluh z nevypořádaných vztahů mezi státem a církvemi, který jednou bude muset být zaplacen, ať už bude jeho splatnost jakkoli dlouhá.
Tlustý dodržel slovo - vládu položil
Vedle promarněné šance na vypořádání s církvemi zbyla nám po „zachránci státní kasy“ také padlá vláda. Způsob, jakým ji Tlustý spolu s Janem Schwippelem a dvěma „navrch zelenými a uvnitř rudými“ pomohli zaříznout, je pozoruhodný. Nikoliv náhodou připomíná Tlustého komunistickou minulost. Nic z toho, co se naučil jako člen předlistopadové KSČ, nezapomněl. Neodpustil si ani dávku bolševického cynismu, když coby lidumil prohlásil, že musí dát vládě ránu ze soucitu, aby se chudinka netrápila. Teď už se jen směje, protože má hotovo. Jednou ranou zabil několik much: spočetl to nevděčnému premiérovi, pomstil se straně, v níž to dotáhl až na ministra financí, a zalichotil Václavu Klausovi, otci zakladateli, který se s touto stranou rozešel, jakmile ho přestala adorovat. Vydal však také svou zemi všanc posměchu unijních kritiků, přiblížil ji komunistické recidivě a oslabil její pozici ve vztahu k Rusku, jež by ji už zase rádo mělo v paklíku svých slouhů.
Exkomunista Tlustý je příkladem, co může z racionálně uvažujícího člověka udělat zhrzená ješitnost v kombinaci s absencí mravních zásad. Není ovšem ani teď bez ambicí; jeho zvláštní kvalifikace je vítaná v kruzích jemu blízkých. Nejmenuje-li ho prezident Klaus předsedou nové vlády, či nevsadí-li na něj Jiří Paroubek jako na nového koně, klidně se zase může vrátit do nereformované náruče KSČM. Pro Českou republiku je jen škoda, že to neudělal už dávno.
