Kdo si libuje v historických paralelách a jehož sny ho připravují na to, že ráno přistoupí k oknu a místo všední ulice spatří krajinu Armagedonu, musí se cítit uspokojený. Neboť se zdá, že se k nám blíží sedm jezdců Apokalypsy. Ekonomická krize je jenom posledním hřebíčkem do rakve. Násilí, kam člověk pohlédne. Teď naposled v Rusku spráskali nějaký opoziční průvod. Už permanentní jsou boje v Řecku. A to nemluvíme o zemích mimo Evropu. Kam pohlédneme, nehoří-li už doutník konfliktu, alespoň si někdo zapaluje. I u nás, v zemi holubičích povah, vykračují si bojovníci na Janov a tam si jiní válečníci chystají na obranu proti nim zbraně.
Svět, z něhož jde strach
Podívejte se na kteroukoliv internetovou diskusi. Z tématu zdánlivě nevinného se vyklube nesmiřitelný spor, jejž by člověk rád nazval ideovým, kdyby nebyl jenom primitivně nenávistným. „Kdo není s námi, je proti nám,“ to je heslo současnosti. Případně: „Kdo není se mnou, je proti mně!“ A říci „nevím“ v pitomých sporech znamená, že je pochybující slabochem. Společenská atmosféra směřuje k jednoznačným vírám, pověrám, přesvědčením, ideologiím, nepřátelstvím… Někteří tomu říkají „silný názor“. Kdo ho nemá, je outsider, jemuž nepatří budoucnost. Sebereflexe je přece srabárna. Význam ztrácejí všechny normy mezilidského chování. Zkuste si nastoupit do obyčejné tramvaje. A dát přednost stařence. Po vás i po ní přeběhne parta těch, kdo vědí, že je potřeba být všude první. Jinak je přece šance na uplatnění ztracená! Neušlapou stařenku a vám nezlomí nohy ze zlé vůle. To jenom proto, že to tak chodí. Tedy dupe.
Lidstvo začíná obdivovat silné vůdce. Místo, aby znervóznělo nad strategií a taktikou Vladimira Putina, adoruje ho. Rusko je, pravda, složitá země. Ostatně samo považuje za své největší muže Ivana Hrozného, Petra Velikého a Stalina. Ovšem sotva pochopit, že normy tohoto nevyzpytatelného kolosu se stávají respektované ve společenstvích se zcela jinými tradicemi. Svědčí to o všeobecné úzkosti. Z ní vyplývá touha po mesiášovi, který zástupy vyvede z nejistoty. Takovým spasitelem ve světě posedlém brutalitou a obdivem k „silným názorům“ nemůže být Ježíš nebo nějaký mudrlant. Většina očekává muže síly, meče, nemilosrdnosti. Ten nastolí ve vratkosti jasnou linii. Klid. Krev je samozřejmou daní. Když se kácí les, létají přece třísky. Takhle pěkně to uměli odůvodnit všelijací kulturtrégři a politruci minulých běsů. Aby se všichni měli dobře a na světě zavládl pořádek, je nutno se nejprve zříci některých zastaralých pravidel a později se řady překážejících individuí zbavit. Hlavně těch s kritickým rozumem. Možná jsou mnozí z nich hodní a slušní lidé. To my, opravci starého a nositelé budoucího řádu, uznáváme. Ale vadí při uklidňování všehomíra. A ve jménu všeobecné jistoty je třeba vyoperovat nejistotu.
Hledáme-li srovnání s historií, nebudeme mít mnoho práce. Jistě, lidstvo se poučilo z Velké hospodářské krize let třicátých minulého století. Holocaust v nás budí hrůzu. A silní vůdcové, hlásající slávu a buřty pro vyvolené, to mají zatím složitější. Jenomže: obecná nejistota, vratkost, nedůvěra ve společenství i v sama sebe je stále zřetelnější. A k tomu na stále více obnažené nervy lidí drnkají supí média. Ten stupňující se tlak informací dílem rozechvívá, dílem činí cyničtějším. Obojí vede k ztrátě soudnosti.
Stav světa připomíná Michaela Douglase ve filmu Volný pád. Začal únikem z vozu, uzavřeným ve stojící koloně aut, skončil jako zabiják. Nerad bych patřil k těm, které jsem uvedl na začátku tohoto článku, k zjednodušujícím nalézačům věčných porovnávání, případně k prorokům konce světa. Ovšem pocit, že se lidstvo blíží k hromadnému nakupování basebalových pálek, mě v mých myšlenkách občas obtěžuje.