Seriál pokračuje. Jako seriál mi totiž připadají mé neustálé návraty k tématu energetické bezpečnosti evropských zemí, Česko nevyjímaje. A přesto, od té doby, co jsem o této problematice psal naposledy, což není vůbec dávno, se zase už děly věci.
Alžírský plyn a nigerijská nafta
Ruský zájem o Alžírsko je ještě loňský či ještě dřívější, ale v širších souvislostech je pořád aktuální záležitostí. Protože pořád aktuální je také snaha Rusů proniknout masovými investicemi do těžby energetických surovin (nafty a zemního plynu) všude, kde se dá. Nad zprávami o ruském pronikání do alžírské těžby energetických surovin běhal mráz po zádech hlavně Francouzům, kteří si dosud mysleli, že vlastně nejsou tak osudově závislí na ruských energetických surovinách: 85 procent elektřiny vyrábějí v jaderných elektrárnách, a co se plynu týká, z Ruska dovážejí jen čtvrtinu své spotřeby.
Jinak spoléhají právě na Alžírsko. Sarkozy dokonce hodlal dát impuls k propojení strategických firem Gas de France a Suez s alžírským státním těžařským podnikem Sonatrach, aby případně ruský plyn z francouzského trhu zcela vytlačil. Ale Alžířané záměr odmítli. Nebudou přece konkurovat svému ruskému partnerovi na francouzském trhu, zejména když jim Rusové dokonce nabízejí vytvoření společného plynařského kartelu po vzoru OPEP (Organizace zemí vyvážejících naftu).
Ke konci roku se navíc objevují zprávy o snaze Gazpromu proniknout do Nigérie. Zahraniční naftařské společnosti, které tam naftu těží, jsou trnem v oku obyvatelstvu oblastí s bohatstvím nafty. Místní kmeny se bouří proti tomu, že se na ziscích z její těžby nijak nepodílejí. Je to tedy vhodná atmosféra pro investice ze země, která už v dobách Chruščovových a Brežněvových začala v Africe postkoloniální západní vlivy nahrazovat. Tehdy především ideologií, méně už penězi. Dnes naopak. Na portálu UPI (10.1.2008) jsem našel potvrzení toho všeho. Nejpregnantněji v citaci vysokého nigerijského úředníka:
The official said Gazprom was positioning itself as an alternative to the already deeply invested U.S., European and Asian firms that have been doing business in Nigeria for more than five decades. „They are talking tough and saying the West has taken advantage of us in the last 50 years and they're offering us a better deal … they are ready to beat the Chinese, Indian and the Americans,“ said the official on condition of anonymity.
Nepřekládám v zájmu autenticity.
EU chycená v pavučině energovodů
O poslední leknutí evropských politiků se postaral v minulých dnech Putin za své návštěvy Bulharska. Podepsal s bulharským prezidentem Georgijem Parvanovem dohodu o výstavbě plynovodu do Evropy. Ten je v tisku znám pod jménem „South Stream“, má vést pod Černým mořem, přes Bulharsko a dál přes Balkán do Itálie a má na něj být podle některých výroků z Moskvy, Budapešti a Bělehradu napojeno i Srbsko a Maďarsko. Tento ruský projekt za prvé zdvojuje severnější cestu ruského plynu do Evropy přes Ukrajinu, která je politicky citlivá, jednak je strategickým protitahem ke snaze EU o realizaci vlastního projektu jižní cesty, který dostal jméno Nabucco.
Plynovod Nabucco by měl do Evropy transportovat plyn, který by země EU nakupovaly zejména v Ázerbajdžánu, a také v Íránu (!). Vedl by přes Turecko a Balkán na severovýchod do střední Evropy. A bylo by (možná) v Evropě po starostech se závislostí na ruském plynu.
Ovšem zatímco Rusové jednali, iniciátory Nabucca připravily o nadšení problémy financování, vytyčení trasy a slabiny nápadu zaměnit energetickou závislost na Rusku závislostí na Íránu. Ten přece může být - když vezmu v úvahu tu nejhloupější alternativu - už zítra ve válce jak s Američany, tak s EU (kdyby v EU získaly podporu Sarkozyho silácké řeči).
Vedle Bulharska se k projektu Nabucco přihlásily Rakousko, Turecko, Maďarsko a Rumunsko. Bulharsko je v současnosti skoro úplně závislé na ruských energetických surovinách. Podpis smlouvy o plynovodu „South Stream“ s Putinem může z této závislosti v budoucnu za určitých (krizových) okolností udělat pro Bulhary - a tím i trochu pro EU, protože Bulharsko je její součástí - past.
Už tohle samo o sobě by mělo celé Unii dělat vrásky. Jenže pokud se nerealizuje Nabucco a odpovídající nákupy a přísun nafty z Íránu a Ázerbajdžánu, musí si Unie (a to jsme i my) dělat ještě větší vrásky, a to kvůli faktu, že na druhém projektovaném jižním plynovodu, na „South Streamu“, se podle výroků, které zazněly z ruských i srbských zdrojů, má podílet Srbsko. Zaplatilo by za to odprodejem 51% naftařského komplexu NIS Gazpromu. „South Stream“ by v Srbsku posílil politický vliv Ruska o dominantní postavení v srbské energetice. V souvislosti s očekávaným vyhlášením nezávislosti Kosova je v této chvíli budoucí orientace Srbska dost nejasná. Není sice úplně pravděpodobné, že by se Srbsko vydalo cestou nepřátelských gest vůči EU, až Unie schválí jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova, ale nelze ignorovat riziko vyplývající pro energetickou bezpečnost Evropské unie z perspektivy, že i Bělehrad bude mít ruku na uzávěrech plynovodu „South Stream“.
Dodám už jen jednu podrobnost, která spíš než o čemkoli jiném vypovídá o poměru politiky a byznysu v Rusku. (Na druhé straně politickým špičkám v zemích EU může připomenout, že v podmínkách evropské energetické závislosti není radno podceňovat politickou roli byznysu, zejména jde-li o plyn či ropu.) Při podpisu rusko-bulharské smlouvy o stavbě plynovodu byl s Putinem v Sofii také Dmitrij Medvědev, nejpravděpodobnější příští ruský prezident a dnešní předák Gazpromu.
