Má se jednou octnout Turecko po našem boku v Evropské unii? Ještě o tom asi u nás nebyl průzkum veřejného mínění, ale kdyby byl, tuším, jak by asi dopadl. Ze všeho, co na toto téma kolem sebe slyším, mám pocit, že mnoho lidí je přesvědčeno, že u nás se snad ani nemůže vyskytnout názor, který by "vstup Turecka do Evropy" připouštěl.
A že bohužel málokdo je ochoten si sám připustit, že nechat Turecko v Asii a ve světě islámu, nezůstane pro Evropu, tedy i pro nás, bez následků. Mít Turecko vedle sebe v Evropě může být menší zlo než nechat Turecko hledat své místo vedle Iráku, Iránu, Afghánistánu…a Ruska.
O budoucnost Turecka jde míň než o naši vlastní
Při rozhodování o přijetí Turecka rozhodne Evropská unie také o tom, zda využije šanci získat tu váhu a respekt, které zoufale potřebuje v dnešním - znovu už konfrontačním - světě, nebo zda tu šanci zahodí. Mluvím teď - a ne poprvé - o šanci dokázat, že evropská metoda šíření demokracie a respektu k lidským právům, kterou EU zavedla po pádu berlínské zdi do procesu vlastního rozšiřování, je použitelná i v případě šíření demokracie a respektu k lidským právům do neklidného prostoru kolem Evropy. Ta metoda spočívá, jak víme, v nekompromisním požadavku, aby adepti členství v EU aplikovali beze zbytku tzv. kodaňská kriteria, zejména jedno z nich: respektování občanských svobod a lidských práv. Osvědčila se beze zbytku jak při přijetí prvních osmi postkomunistických zemí, tak - doufejme - i teď, při přijetí dalších dvou, Bulharska a Rumunska. A bude bezpochyby stejně nekompromisně uplatněna, až se o přijetí do EU bude jednat se zeměmi západního Balkánu.
Mám skoro chuť napsat, že je škoda, že vstup Turecka do EU se bude s konečnou platností řešit až za takových deset, patnáct let. Tu váhu a respekt v mezinárodní politické aréně potřebuje Evropa získat dřív. Přístupová jednání ovšem nelze uspíšit, protože politický a sociální život v Turecku se asi kodaňským kritériím, tedy především požadavku přísného respektování lidských práv a svobod, rychleji nepřizpůsobí. Je to škoda proto, že jiná metoda - šíření demokracie a respektu k lidským právům vojenskou silou - selhává. Před očima těch, co se jí báli, i těch, kteří v ní věřili. Západní civilizace potřebuje napravit své irácké selhání. Naopak přidat k němu „turecké“ selhání, selhání Evropy v Turecku po fiasku Ameriky v Iráku… to by mohlo neblaze přispět k naplnění Huntigntonovy vize střetu civilizací.
Jestli se vám zdá, že tohle všechno je jakási moje osobní konstrukce, tak odkazuji na Financial Times z 15.12.2006. (Ale neopisuji odtud, o evropské metodě šíření demokracie v protikladu k americké jsem už skutečně psal i mluvil)
Zodpovědnost Evropy za prostor stability
V posledních dvou letech nemá Evropa politiky, kteří by se před svými voliči odvážili hovořit podobnými „velkými “ slovy. Spíš zapírají i ta „velká“ slova, kterými ještě nedávno argumentovali. Chirac řekl těsně před referendem o Evropské ústavě (duben 2005), že není možné nesplnit slib daný Turecku. Slib přijetí této země do EU. Pak se ukázalo, že v referendu o Evropské ústavě se Francouzi negativně vyjádřili k rozšíření EU. Jak k tomu minulému, tak ke všem případným dalším, a to zejména k rozšíření o osmdesátimilionové Turecko. Chirac vzápětí slíbil Francouzům, že o přijetí Turecka do Unie také bude referendum, až EK završí s Tureckem přístupová jednání. Nutnost plnění slibu Turecku tím popřel. Chirakův případný nástupce, Nicolas Sarkozy, je otevřeně proti přijetí Turecka do EU a kandidátka francouzských socialistů na prezidentský úřad Ryalová v této - i v jiných evropských otázkách - mlží. (Teď to sloveso - mlžit - teprve pořádně oceňuji! Díky, hovorová češtino, za vynalézavost!).
Ani jinde v Evropě se politici, kterým záleží na (znovu)zvolení, neodvažují říci, že odmítnout vstup Turecka do Unie znamená nechat Turecko na pospas těm, kdo v této zemi a v celém muslimském světě chtějí směřování k občanské světskosti nahradit směřováním k vládě islámu. Ještě žádný evropský politik nahlas neřekl, že odmítnout Turecko znamená dát v Evropě šanci těm, kdo by nejraději k osvědčeným kodaňským kriteriím přidali ještě kriterium náboženské. Jenomže přenášení náboženství z duší na prapory - to je hra s ohněm. Na to má Evropa ve vlastních dějinách bezpočet příkladů, od starověku po dnešní dobu.
Abych nekončil „velkými slovy” ještě dodám pár čísel. Podle statistik Eurobarometru je 48% občanů členských zemí EU proti přijetí Turecka, 39% pro. S tím varovně lícuje výsledek ankety, podle které celých 25% francouzských voličů souhlasí dnes – pět měsíců před prezidentskými volbami - s politickými postoji xenofobního radikála Jeana-Marie Le Pena (který je nejen proti Turecku ale i proti EU).
Máme mít Evropu s mentalitou Le Pena a jemu podobných, nebo Evropu poctivě šířící moderní civilizaci na předměstích svých velkoměst i na „předměstí“ kontinentu? Já bych bral tu druhou. Evropa zítřka stejně nemůže vypadat - co do národní, etnické a asi i náboženské „čistoty“ - jako Evropa minulých staletí.
