Není to lehké vyhnout se tématu „Klausovy větrné mlýny“, když chce člověk v těchto dnech psát o Evropské unii. Bude ale dobré to pro jednou udělat, protože jinak přehlédneme, že Evropa už si zkouší nové šaty. Přesně ty, na kterých ještě chybí poslední steh, takže se ještě mohou úplně rozjet ve švech. Možná, že vás tyhle metafory silně popuzují, když po dlouhých třech větách ještě nevíte, o čem bude řeč.
O prezidentovi. (Ne o našem, o „unijním“)
Aniž se to příliš odráží v našem tisku, v tom západoevropském už úvahy o tom, jaké vlastnosti má mít prezident Evropské rady a kdo by v celé té půlmiliardě Evropanů mohl takové vlastnosti mít, zaplnily mnoho sloupců. Jen to shrnu: funkci prezidenta Evropské rady by měl zastávat politik, který už má světové renomé. Nadnárodní strukturu, která chce být ve světové aréně „těžkou váhou“ a spolurozhodovat o běhu světa, nemůže reprezentovat někdo se jménem, jež by nemělo zvuk ve všech metropolích světa. Nejvyšší představitel jednotné vůle sedmadvaceti členských států by zároveň měl mít maximální respekt uvnitř Unie, u všech vlád členských zemí, aby navenek byl jejich věrohodným reprezentantem.
Ještě před pár dny byl nezpochybňovaným favoritem mezi případnými kandidáty Tony Blair. Sice jako premiér nepřivedl Velkou Británii až do eurozóny, což ho u kritiků jeho kandidatury vlastně diskvalifikuje v soutěži o nejvyšší evropský post, ale zato už se jako premiér evropské mocnosti podílel na spoluurčování běhu světa. Jenomže zase je tu háček: svět si především vzpomíná na to, že se podílel na Bushově válce v Iráku, rozpoutané bez mandátu OSN, navíc proti fiktivnímu nebezpečí. A ještě jeden háček: v posledních dnech se ozývají z různých stran Evropské unie nesmělé hlasy upozorňující na podstatný problém, který se netýká jen Blaira, ale všech případných kandidátů splňujících podmínku světového renomé. Mohou ji totiž splňovat, když se to tak vezme, jen politici velkých evropských států, jinými slovy evropských mocností. A to ze soutěže o nejvyšší post v EU de facto vyřazuje menší členské státy. Pokud by se tento předpoklad stal realitou, vyostřilo by to v Unii věčnou, nebezpečně rozkladnou rivalitu velkých a malých a jejich vzájemnou podezíravost.
Kde vzít osobnost evropského formátu?
Blairova hvězda tedy v posledních dnech bledne. Další jména uváděná v mediích tu teď ani nechci citovat; kandidatury zatím nejsou oficiální, jde pouze o předběžnou debatu o tom, kdo z evropských politiků by přicházel v úvahu, a krom toho jde o jména, která by v čele Evropy stejně neměla dost „světový“ zvuk. Evropa v těchto chvílích zjišťuje, že evropských lídrů nemá na výběr. Nejspíš má pravdu americký odborník na sociální vědy Jeremy Rifkin, podle něhož je Evropská unie jedinečným příkladem nadnárodní struktury bez centra. A bez centrální osobnosti, dodávám podle pravdy. Evropa nemá líheň politiků evropského kalibru. Vždyť konec konců nemá vůči ostatnímu světu žádnou evropskou politiku; v tom je ta potíž.
V každém případě, nezmaří-li spor o „českou“ výjimku (uvozovky nejsou omylem) zahájení kýžené institucionální reformy EU, bude hodně záležet na tom, koho si Unie do svého čela zvolí. Zmýlí-li se ve výběru člověka, který bude na globálních fórech „panem Evropou“ (nebo „paní Evropou“?), zpochybní zpětně význam celého toho dlouhého a dramatického zápasu o obsah reformní smlouvy, který je de facto zápasem o to, jak kompaktním a pevným útvarem bude EU v příštích desetiletích.
