Začnu zeširoka, ale nakonec půjde, jak uvidíte, o problémy střední Evropy, o nás. Od nástupu Baracka Obamy do prezidentského úřadu ve Spojených státech se všude na světě - především ovšem v Evropě - čeká, jaké vztahy se vyvinou mezi stále ještě putinovským Ruskem a postbushovskou Amerikou. Nezáleží na tom jen osud radaru v Brdech. Záleží na tom politické klima, v jakém bude žít celá Evropa a vlastně většina lidstva.
Dělit moc nebo násobit pocity bezpečí?
Washington i Moskva daly zatím najevo svou vůli „začít znovu“, To push the reset button, řekl americký viceprezident Joe Biden. Ale zatím se Amerika nevydala na cestu od slov k činům a činy Moskvy jen napovídaly, že Rusko jde dál cestou k vytoužené rovnováze sil s dosavadním světovým hegemonem, tedy cestou omezování vlivu Spojených států všude, kde to jde, a posilování vlivu vlastního, zatím především v „blízkém zahraničí“. Stejně jako Barack Obama nehodlá vydělit dvěma globální moc Spojených států, Putin s Medveděvem se nehodlají jen zařadit do sboru spojenců Ameriky a sekundovat Obamovi v jeho záměrech. Takže na jedné straně nabízí Moskva Washingtonu například možnost dopravy nevojenského materiálu do Afghánistánu přes své území, na druhé straně své štědré půjčky a hospodářskou pomoc Kyrgyzstánu podmiňuje podle všeho znemožněním dopravy amerického vojenského materiálu do Afghánistánu přes tamní americkou základnu. Tu mají na přání kyrgyzské vlády Američané zrušit. Ruská cesta do Afghánistánu znamená ruskou kontrolu.
Moskva odvolává svůj plán na rozmístění raket v kalinigrandské oblasti a naznačuje ochotu jednat i o jiných záležitostech vojenské povahy, které z Ruska a Ameriky stále ještě dělají dva mocné rivaly a z jejich zbraní potencionální nebezpečí především pro střední Evropu, kde se znovu kříží jejich zájmy. Ovšem na druhé straně Moskva upevňuje - jak jsem už mnohokrát psal - své postavení na energetické frontě, která je - podle mě - strategicky mnohem důležitější než vojenská přítomnost. Konečně i vojenskou přítomnost v blízkém zahraničí hodlá Moskva posilovat budováním základen v Abcházii a v Jižní Osetii. A ani trochu ji netrápí otázka, zda tím nezhatí možnost, aby USA a Rusko zmáčkly „reset button“. Je to na Obamovi, zda si takovou otázku položí či ne. Přesto, že ruské finance jsou v krizi, nabízí Moskva finanční výpomoc zemím na západ od svých hranic, kde je ekonomika ve volném pádu. Bělorusko čerpá postupně z ruské státní pokladny svou dvoumiliardovou půjčku… a zároveň se zavazuje ke spojení své protivzdušné obrany s ruskou. Také Kyjev vyjednává s Moskvou o miliardové půjčce a ruská státní banka Vněšekonombank kupuje ukrajinskou banku Prominvestbank. A ukrajinský Naftogaz opět signalizuje potíže s placením Gazpromu za zemní plyn. Data uvedená v tomto odstavci jsou z článku „Rusko využívá krize k upevnění svého vlivu u sousedů“, v němž francouzský Le Monde shrnul 21. 2. 2009 „snahy Ruska o znovudobytí bývalých sovětských republik“. Přidám k nim ještě pro zajímavost, že Vněšekonombank také kupuje maďarskou leteckou společnost Málev. Byl jejím hlavním věřitelem. A v Česku se hovoří o prodeji ČSA Aeroflotu! Podobných příkladů ekonomického provazování zemí střední a východní Evropy s Ruskem by bylo asi řada.
Jak pevné zůstane spojení východu a západu v EU?
Už jsem četl výzvu, aby západ Evropy neopustil východ! (V úvodníku Le Mondu z 21. února). Je to největší odbytiště jeho zboží, je to hlavní směr jeho investic. Že tu jde ale o víc než o ekonomický zájem dokládá úvodník citátem současného prezidenta Světové banky, Američana Roberta Zoellicka: „Je to už dvacet let, co se Evropa dokázala sjednotit, byla by tragedie dopustit teď znovu její rozdělení“. V tom úvodníku, a pak ještě v téměř celostránkové analýze finančních potíží nových členských zemí EU, Le Monde poukazuje na momentální zranitelnost ekonomických, měnových a bankovních vztahů mezi západem a východem Evropy.
„Krize na východě může potopit eurozónu“, říká titulek ve Financial Times z téhož dne. A říká mimochodem, „že nejchytřejší odpovědí na riziko zhroucení je přijetí eura v ohroženém regionu“. (Na okraj: Je sice pravda, že ČR nepatří tak úplně do houfu černých ovcí, ale evropské noviny se neobtěžují tím, že by to pokaždé konstatovaly, a trhy také někdy nerozeznávají jednotlivé země.
Věc má jak vidíte vývoj: před třemi týdny jsem tu upozornil na první signály potíží v propojení bank zemí střední a východní Evropy s mateřskými bankami v Rakousku a jinde v Evropě a v zámoří. Teď už šéf Světové banky varuje před rozštěpením Evropy. Konkrétní riziko spočívá teď hlavně v tom, že mateřské závody a mateřské banky se sídly v západoevropských státech EU soustředí své, a případně i státní prostředky na vlastní záchranu či stabilizaci, na boj proti domácí nezaměstnanosti. Jejich vazby na „východ“ oslábnou, zvítězí-li čistě tržní a krizový přístup. Proto v politické rovině získává teď v EU nebývalou frekvenci slovo solidarita, pojem spíš antiekonomický. „Krize na východně je zkouškou evropské solidarity“, říká podtitulek hlavního články Le Mondu z pondělí 23. února.
A jsem zpátky u tématu, kterým jsem začal. Jakékoli oslabení pout uvnitř integrované Evropy vystavuje to, čemu západoevropské noviny tvrdošíjně říkají východ a kam zahrnují i ČR, riziku stále větší pozornosti velmocensky ambiciózní Moskvy. A to v období, kdy Amerika redefinuje své vztahy s Ruskem. A kartami ve hře jsou pro obě strany i jejich zájmy u nás.
Závěr: oslabování našich vazeb k EU, zpochybňování naší evropské politiky, selhávání v předsednické funkci v EU jsou věci, které si teď nemůžeme dovolit. Naše pevné zakotvení v EU se teď víc než kdy jindy jeví jako jeden z nejdůležitějších českých národních zájmů.
