Kdybychom už dnes měli euro, a ne korunu, nebyla by část české ekonomiky, ta část závislá na exportu nebo na "incoming turismu", vystavena stále těžšímu tlaku silné koruny. K tomu, abych se jako laik odvážil napsat toto své podezření do komentáře, mi dodal odvahu bývalý viceguvernér ČNB Ludvík Niedermeyer, když včera v Událostech, komentářích v debatě o stále silnější koruně volal po znovuotevření diskuse o datu, ke kterému by ČR měla přijmout euro. Chápal jsem to jako podnět k uspíšení toho data.
Já jsem ale tématem přistoupení k euru začal jen proto, abych měl o argument víc pro tvrzení, že stojí za to mířit dovnitř, do silného vnitřního kruhu sedmadvacítky, a ne ven z něho, na jeho okraj. Že je výhodnější neoddalovat přijetí eura, že je výhodnější (a důstojnější) ratifikovat Lisabonskou smlouvu (bez ohledu na Irsko), ne ratifikaci oddalovat nebo sabotovat. Jinak ovšem tu chci mluvit o Sarkozyho návštěvě v Dublinu. Souvislosti snad vyplynou dřív, než dočtete do konce.
Kdo bude hrobníkem Lisabonu?
„Rodina, to je všech sedmadvacet. Nikoho nehodíme přes palubu. Nepřipadá v úvahu, že bychom pokračovali v cestě bez Irska. Ale nemůžeme se zastavit. Evropané a jejich poslanci musí včas vědět, jak napřesrok zorganizovat volby do Evropského parlamentu.“ To jsou slova, která v Evropském parlamentu pronesl před zhruba deseti dny prezident země předsedající v tomto pololetí Evropské unii, Nicolas Sarkozy, prezident Francouzské republiky. Tato slova se ještě dala považovat za vzkaz Irům před včerejší Sarkozyho návštěvou do Dublinu.
Druhý argument, kterým Sarkozy zdůvodňuje své odhodlání dovést ratifikaci Lisabonu až do konce, je ovšem adresován už téměř výlučně těm ostatním několika zemím, které ratifikaci odkládají či odmítají: „Bez Lisabonu nebude žádné rozšíření Evropské unie. Ani o Chorvatsko,“ opakuje Sarkozy téměř ve všech svých předsednických prohlášeních. A v předvečer zahájení francouzského předsednictví neváhal toto poselství adresovat přímo, teď cituji, „českým přátelům“. Možná si v té chvíli myslel: A jen co to zařídím v Irsku, budu se věnovat vám, pokud to ještě bude třeba.
Ať si to myslel, nebo ne, stojí za to věnovat u nás v Česku analýze Sarkozyho irské mise víc pozornosti, než jí věnovaly včerejší večerní zprávy evropských internetových novin. Ty totiž stejně žádný průlom neočekávaly. Naopak předpokládaly, že Irové, věrni své pověsti, se zachovají jako neústupný a tvrdohlavý národ. Což se také v podstatě stalo. A tak se člověk v prvních hodnoceních Sarkozyho dublinských jednání dozvídal víc o Sarkozym než o nadějích na změnu osudu Lisabonské smlouvy.
Sarkozyho metamorfóza? Ne!
Úřadující předseda EU vypadal na konci včerejšího odpoledne stráveného v Irsku jako chápavý a ohleduplný člověk, který nechce nic jiného, než se umět ztotožnit s důvody irského NE. Jen kdyby mu je Irové dokázali srozumitelně říct a nějak je utřídit! Čímž narážel na protichůdnost argumentů, které vedly Iry k odmítnutí smlouvy. Celkově kontrastovala Sarkozyho nezvyklá měkkost s tím, jak jeho úmysly Irům i celé unii líčila média těsně před prezidentovou cestou. Média ovšem vycházela jen z jednoho Sarkozyho výroku, ten byl ještě ke všemu pouhým úletem. Horlivec Sarkozy se před pár dny nechal unést svým obvyklým zápalem pro věc a prohlásil, že Irové budou muset hlasovat podruhé. Sám si tím pro své včerejší setkání s nimi nastavil stoličku a pak už bylo marné, když jeho mluvčí a francouzský tisk znovu a znovu opakovali, že do Irska jede jen naslouchat, jen se dozvědět, proč to tam tak s Lisabonskou smlouvou dopadlo.
Právě této strategii zůstal včera francouzský prezident věrný. Nenaléhal, nehádal se s těmi, kteří skandovali, že NE znamená NE, prodloužil si pobyt o dvě hodiny, aby dal slovo, aspoň na chvilku, také irské opozici. Ale zároveň dal najevo, že boj o ratifikaci nevzdává. Doma ve Francii dosáhl Sarkozy právě v té chvíli, včera v podvečer, obrovského vítězství. Mimo jiné i pro svou evropskou politiku: Národní shromáždění a Senát mu na slavnostním společném zasedání ve Versailles odsouhlasily reformu ústavy a tím i nástroj, kterým Francie bude de facto schopna uplatnit veto při rozhodování o každém novém rozšíření Evropské unie. Podle reformované ústavy budou mít Francouzi právo o něm pokaždé hlasovat v referendu. Prošlo to tak trochu jako u nás: o jeden hlas. Ale to na závažnosti té věci nic nemění. Zejména když si uvědomíme, že o postoji Francouzů k rozšiřování unie si nelze dělat iluze.
Tahle záležitost staví do nového světla Sarkozyho větu z 30. června (rozhovor s fr. novináři na TF1): „Ti, kdo chtějí další rozšiřování unie, třeba i o Chorvatsko, nesmějí mařit ratifikaci Lisabonské smlouvy. Právě k těmto slovům pak Sarkozy dodal, že jsou vzkazem zejména “českým přátelům". Francouzský prezident disponuje dnes nástrojem k tomu, aby prosadil zásadu, že nejprve musí mít unie dořešenou institucionální reformu a teprve pak se může opět rozšiřovat.
Český premiér se svým včerejším výrokem o tom, že k přijetí Chorvatska do EU stačí jen schválit dodatek ke smlouvě z Nice, vlastně vstupuje do konfliktu. Ale k tomu si nevytvořil dost dobrou výchozí pozici, když 9. července prohlásil na stanici Rádio Česko, cituji podle ČTK: „Dovedu si velmi těžce představit, že pokud by ratifikace smlouvy se Spojenými státy americkými neprošla, že by poslanci, případně senátoři ODS hlasovali pro Lisabonskou smlouvu“. Výrokem, který udělal z Lisabonské smlouvy jen kartu ve hře o ratifikaci smlouvy o radaru v českém parlamentu, premiér už předem znevážil jakékoli jiné zdůvodnění, kterým by později mohl chtít úřadujícímu předsedovi EU, či komukoli jinému v unii i doma, zdůvodňovat průtahy ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice. Ten výrok neměl pronést. A tu předpověď by jeho strana neměla naplnit. Protože pak by bylo jasné, že současná vláda České republiky nesměřuje dovnitř, do silného vnitřního kruhu Evropské unie, ale ven z něho, někam na okraj evropského společenství.
