Tématem, jež v celém západním světě vytlačilo z prvních stránek novin jiná, neméně významná témata, je hrozba terorismu. Vlastně se spíš hodí vynechat u slova svět adjektivum západní a přidat ke slovu hrozba adjektivum globální. Ta hrozba je všudypřítomná ale v Evropě aktuální. Neboť titulní strany novin tu na vás řvou otázku: Kdo je na řadě po Madridu a Londýnu? A uvnitř listů se nabízejí recepty obrany na úrovni lokální i kontinentální. Postrádám v nich lidovou moudrost, která praví, že lepší je odstraňovat příčiny než následky. Následkem tu myslím fenomén terorismu.
Co víme o pohnutkách osmnactiletého Hasiba?
Proč se skoro nikdo neptá, co je v teroristovi-sebevrahovi silnější než pud sebezáchovy, co ho přiměje odsoudit se dobrovolně k tak strašlivému sebezničení, jakým je odpálení bomby na vlastním těle? Nebyla by to zbytečná otázka, protože Hasibů Mir Husainů jsou ještě zástupy. Al Kaida je v hlavách! Nelze ji vypátrat a beze zbytku zničit v afghánských horách či v ruinách iráckých měst. Je nejvyšší čas vzít to za jiný konec. Přiznat si především, že teror je jen nástroj. Nástroj něčeho, co neumíme ani pojmenovat. Mimo jiné proto, že je to proměnlivé. A nemusí to být ideologie. Nemusí to být islamismus. Ten dává jen platformu, rámec. Ale čemu?
Zkušenost z Courneuve
Courneuve je nejobávanější „cité” (sídliště) na pařížském předměstí. Nedávno tam sliboval očistu od mladistvých kriminálních živlů staronový francouzský ministr vnitra Sarkozy. Mně tam loni v září dlouhé minuty – před kamerou - jeden mladý muslim vysvětloval na vlastním příkladu, čím je islám pro ty dnešní výrostky neschopné vrůst do většinové francouzské společnosti.
Jejich rodiče (či už prarodiče) přišli do Francie ze severní Afriky možná už před půl stoletím. Tehdejší Francie, dychtící po pracovní síle, je vstřebala. Dala jim vše, i ta sídliště. A oni neměli proč nesplynout s Francií. Byla chudá a vlídná. Děti těchto imigrantů a děti jejich dětí jsou sice před zákonem i před spoluobčany Francouzi, ale žijí jakoby v cizině. Francie zbohatla a dopustila, aby se v sídlištích (v cités) utvořily uzavřené etnické komunity. Zejména mladí, nezaměstnaní chlapci, ještě ani ne muži, jsou teď naprosto dezorientovaní. Kolem nich všude nádherné jednadvacáté století, uvnitř jejich čtvrti, v jejich obřím činžovním bloku život, který není ani francouzský ani arabský ani moderní. A už vůbec ne nádherný. Jsou vykořenění, či spíš nezakořenění. Samozřejmě nepřipustí, že za leccos si mohou sami. Naopak, není málo těch, kteří odpověď na necitelnost západní civilizace k jejich menšině či jen k jejich generaci hledají v mešitě. Odvracejí se od europeizovaných rodičů, hledají smysl existence u imáma. To je jejich vzpoura. A může vést daleko.
Ten hluboce věřící muslim, který mi s očividným požitkem dával před kamerou lekci z morálky, tvrdil, že on našel právě v mešitě únik z předměstské bandy mladistvých vandalů. Bez islámu by byl určitě skončil na šikmé ploše zločinu, „evropská” společnost mu nedávala jinou možnost. Když se mnou mluvil, měl už prosperující správkárnu mobilních telefonů na rušné ulici. Sama jeho úspěšnost svědčila ovšem o tom, že je výjimka. Podle mne mu pomohla spíš nadprůměrná inteligence než víra (ačkoli, co já vím!).
Včera jsem si pro změnu přečetl ve francouzských novinách, že ministr vnitra Sarkozy hodlá vyhošťovat imámy, kteří v mešitách káží nesmiřitelnost. A ve Francii takoví jsou. Mně ale nejde o to dokázat, že v evropské zemi může mladistvý vykořeněný příslušník menšiny najít v mešitě krom majáku víry také popud a třeba i návod ke zločinnému mučednictví (to spojení – zločinné mučednictví - je protimluv, ale v terorismu je tento protimluv) . Jde mi o to ukázat jeden potenciální model zrodu teroristy. Je trapně lokální a může mít tak drtivě globální dosah! Ale zbraň proti němu zatím nikdo dost důsledně nehledá.
