Na Facebooku se kdosi dopustil podvodu, který na první pohled měl podpořit Jiřího Paroubka, na pohled druhý jej spíše podrazil. Paroubkovci prohlásí, že to zorganizoval „Íčko“, jak rádi po mafiánsku nazývají Ivana Langera (je možné alternovat kupříkladu Dalíkem apod.). Protiparoubkovci pak označí „Luftjardu“, což je roztomilá přezdívka Jaroslav Tvrdíka (možno hledat autorství i u Dimuna, ten se příznivcům ODS také nabízí, kromě, samozřejmě, jiných). Nejspíš to ale byl nějaký vtipálek nebo „občanský aktivista“, který se chtěl osobně podílet na předvolební kampani. Aféra ale bude žít dál a partaje ji budou kropit. Byť Facebook a v mnoha ohledech i internetová komunikace obecně je nedůvěryhodná a povrchní. Nicméně předvolební kampaň už začala. Bude dozajista také nedůvěryhodná a povrchní.
V jejím úvodu položil Václav Moravec v České televizi Mirku Topolánkovi a Jiřímu Paroubkovi sadu otázek na řešení problémů, které byly, jsou a budou, řekněme, aktuální a dotazy na ně velmi trefné. Ovšem při představě dalšího průběhu volebního souboje a stavu příznivců jednotlivých politických stran, jež se změnily spíše v neproniknutelná, navzájem nenávistná ghetta, by se nabízelo nabídnout vůdcům nesmiřitelných partají spíše několik výkřiků:
Jen nevidět, jak žebrá poctivec
Jak pýchou dme se pouhý parazit
Jak pokřiví se každá čistá věc
Jak trapně září pozlátko všech poct (…)
Jak sprostota se sápe na slušnost
Jak blbost na schopné si bere bič
Jak umění je pořád služkou mocných
Jak hloupost zpupně chytrým poroučí
Jak prostá pravda je všem prostě pro smích
Jak zlo se dobru chechtá do očí!
Nevím věru, co by tomu pánové řekli, jestli si toho všimli. Ani jeden z nich přece takový není a žádný takový „švajneraj“ nepodporuje. To možná ten druhý. Anebo spíše všichni ti z ostatních partají, kteří zrovna v tu chvíli nebyli u nejvýznamnějšího a nejsledovanějšího mediálního lizu. Nevím, William Shakespeare, který tyto verše ze Sonetu číslo 66 napsal, neznal ani jednoho z nich. Stýkal se s jinými šibaly. Nicméně upozornila mě na ty rýmy čtrnáctiletá žákyně základní školy s otázkou, jak tedy má vnímat prastaré úsloví, že časy se mění a my se měníme s nimi, když - jak je zřetelné - doba se možná v něčem přeonačuje, kupříkladu nejezdí se na koni, nýbrž v audi, ale my v ní skoro vůbec. Protože všechno, nad čím brečel a zuřil klasik, funguje - a to tak, že v mnohém coby obecná norma - i nadále.
Nechci moralizovat. Moralizování je pitomost a přežitek. Ale z mudrování té dospívající holčičky cítím, že otázky po těchhle věcech zajímají i internetovou generaci. Alespoň některé z ní. Ale přece právě takovým měla by se věnovat pozornost. Není-li to nemoderní. Jestli ale nám tohle zboží připadá vyšlé z módy, zamysleme se nad tím, zda se neblíží čas, v němž by bylo nejlepší zrušit všeobecné volební právo. Jak to pasivní, tedy pro ty, kdož se o voličskou přízeň ucházejí, tak aktivní, pro nás, kdo si myslíme, že rozhodujeme. Nemělo by to všechno už vůbec žádnou cenu. Právě tak, jako kdyby příznivci Paroubka a Topolánka nad Shakespearovými verši pokývali hlavou a zarputile prohlásili: „To jsou přesná slova o těch modrých!“ Potažmo: „To akorát sedí na ty oranžové!“ Což platí o všech politických stranách a o nás obecně.
Jak je vidět, sedí to v nás po celou lidskou existenci a občas ona hnusota bafne na svět poněkud rasantněji. Zdá se mi, že teď jsou takové časy. Nicméně Shakespearův sonet končí slovy:
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád
Jen nemuset tu tebe zanechat.
Básník to asi myslel ve smyslu milostném. Ovšem obecně třeba přijmout, že by bylo hloupé, abychom „v tom“ zanechali malá děvčátka, jimž jsme takový problém v průběhu celé historie způsobili a které se na něj naléhavě ptají. Vím, není to vynález našich posledních let, když už to trápilo barda Williama, ale alespoň mírně vylepšit stav bychom se mohli pokusit. Vždyť je to před těmi dětmi pro ostudu.
