Představte si, že se v Kataru řítíte po dálnici, řidič najednou prudce strhne volant doprava a rázem brousíte bokem svodidla. Za Dauhá ovšem žádná svodidla nejsou. Všude kolem asfaltu jen drobný písek, jímž právě projíždíme. Šok je to ovšem srovnatelný. Automobil jde mírně do smyku, lehce nadskakuje a zanechává za sebou clonu prachu jako dostavník mířící kamsi na severozápad.
Ten člověk za volantem se přitom s upřímnou klukovskou hravostí směje, zatímco lapáte po dechu, ale zároveň vám čím dál víc cukají koutky. Je to absolutně nečekaná situace, která se pro nás zdá býti maličko nepřehlednou. „No, a takhle my tady jezdíme,“ suše konstatuje. Představuji vám Martina Jaroše, marketingového mága, skvělého vypravěče a nejlepšího průvodce na světě. Nebo minimálně v Kataru.
Dauhá za zády, míříme na jih. „Národní sport Katařanů je lámání páteře,“ říká Jaroš, zatímco na něj nechápavě hledíme. Představa takového bungee-jumpingu je úsměvná, vezmeme-li v potaz, že nejvyšší zdejší kopec má asi tak sto metrů. „Oni milují všechno, co má čtyři kola,“ dodává vystudovaný matematik, který v Kataru pracuje už dva roky pro největšího mobilního operátora. Když kolem nás začne uhánět zástup čtyřkolek a tuningem vylepšených bouráků, dochází nám, co tím myslí.
Míjíme městečko Al Wakra, v němž žijí samí muži. „Je tu levnější bydlení než v hlavním městě. Přichází sem zejména ti, kteří šli do Kataru za prací a spousta jich je tu teprve krátce,“ pokračuje Jaroš, který si kromě Prahy vyzkoušel marketingovou práci u tureckého a maďarského operátora. „A Katar mám vážně rád, žije se tu dobře. Stejně, jako chceme, aby oni respektovali život v Česku, my bychom měli brát ten jejich. Pak je to v pohodě.“
Když objedeme rafinerie, v nichž hoří věčný oheň a za žádnou cenu se tenhle národní poklad nesmí fotit, dorazíme k Sea Line Beach. „Vidíte ty vjezdy do dun? Čekají tam ambulance. Téměř každý den se tu totiž někdo zabije. Nevědí, co je to strach, smrti se smějí do očí. Nejen na poušti. Dětské autosedačky pro ně v podstatě neexistují. Většinou se ani nepoutají, a aby jim kvůli tomu nepípala signalizace, kupují si kovové zástrčky do pásových klipsů,“ popisuje s pohledem na písečný kopec, po němž jede zrovna čtyřkolka v takovém úhlu, že se musí snad každou chvílí převrátit. „Tak ten to vybral, to bylo o fous. Odvezou ho asi až příště,“ poukazuje Jaroš na fakt, že neštěstí nechodí po horách, ale po dunách.
„Jezdí tu od malička, od čtyř pěti let. Samozřejmě je potřeba řidičák, ale na ten tátové dětí často kašlou. Pak je klidně možné na kruhovém objezdu potkat dva kluky, kteří jedou obrovským Fordem jen po dvou kolech,“ vypráví Jaroš. On sám si pořídil obrovské auto, které nemá žádný problém duny projet. „Na to prostě těch 400 koní potřebujete. Ale hlavně je to kvůli bezpečnosti. V tomhle voze se nebojím o rodinu a taky je vidět, kdo je pánem silnice. Já jsem ale jemný jezdec, protože to neumím. Kdybych si koupil čtyřkolku, vím, že se mi něco stane.“
Ještě před vjezdem do pouště je potřeba ufouknout pneumatiky. Na to jsou připraveni místní mechanici, před jejichž stanicemi už čekají fronty netrpělivých řidičů, kteří hledají všemožné skulinky, jak přijít dřív na řadu. „To bývá taková zkouška asertivity. Nejvíc mě štve, že mi to pak vždycky nafouknou o pět čísel míň a já jezdím týden po zemi,“ zlobí se spíš na oko Jaroš.
Vjezd do dun je impozantní záležitost. Před očima se rozprostírá něco zcela nového, naprosto nezvyklého. Vůně benzinu už dávno přehlušila divně nasládlý odér z těžebních polí, kolem šílí rychlostí blesku lidé všech možných věkových skupin i národností. Šaltpákám vládnou i zahalené ženy v typických abájách. Trochu kontrast oproti nedaleké Saúdské Arábii, kde ženy za volant nesmí vůbec.
Hlavní atrakcí je velká duna u Perského zálivu. Pod ní stojí řada aut, mezi nimi Pákistánci s pravidelnou dávkou fiesty. O pár metrů výš se odehrává galapředstavení v podobě desítek amatérských závodníků, snažících se vyškrábat nahoru všemi možnými způsoby. Někteří na to jdou v plné palbě, kdy do japonských aut instalují silné americké motory, jiným stačí ke štěstí prudké halogeny připevněné na konstrukci, které připomínají výjevy z post-apokalyptického Šíleného Maxe.
„Kolikrát taky v písku zapadnou. Buď se z něj pak dostanou sami, nebo jim hned někdo přispěchá na pomoc a vytáhne je,“ pokračuje Jaroš a jako bonus nás ještě za kulisou zapadajícího slunce bere na projížďku pustinou. „Víte, co je na tomhle nejlepší? Ta svoboda. Člověk jede pořád rovně, kolem vůbec nic. Cesta do nekonečna.“ Rádi souhlasíme.
