Zaznělo to už z více úst, ale stojí za to si to opět připomenout, protože v lomozu ruských obrněnců valících se po Krymu a tradiční bezzubosti a rétorických cvičení Západu to může zapadnout: Rusko na Ukrajině nejedná z pozice síly, nýbrž slabosti a pro Putina je krutou ironií dějin, že se tak děje vzápětí po jeho sočském triumfu.
V internetové diskuzi ke krymské krizi jeden anonymní pisatel nastínil podle mne trefnou historickou paralelu, když uvedl, že Putinovo Rusko je ve stejné historické situaci jako hitlerovské Německo v roce 1938. Dvacet let po rozpadu říše chce ochraňovat enklávy soukmenovců, je 5 let po těžké finanční krizi, Západ je oslabený, anšlus Běloruska visí ve vzduchu, „ba i ta olympiáda proběhla ke spokojenosti vůdce…“ Stojí za to však dodat, že Putinovu Rusku nemilosrdně ubíhá čas a rozhodně není silou, která by mohla vojensky
dominovat kontinentu a zastavit své tanky až kdesi u francouzského Lyonu.
Velmoc na steroidech
Současná situace na Ukrajině je průsečíkem ukrajinského národního a politického dospívání a ruského geopolitického děsu. Moskva se nejen bojí, že ztratí dominantní vliv ve svém ''nárazníkovém pásmu'', ale hraje o mnohem, mnohem více. Výsledek přetahované na Ukrajině určí, na kterou stranu se vydá Moldávie a co se bude dál dít s jejím Podněstřím. Pokud se ukrajinská demokracie ukáže být postupem času životaschopnou alternativou, jisté svou existencí si nemohou být ani režimy v sousedním Bělorusku i samotné Rusi.
Proč ale zůstávat v úvahách omezeni jen na region východní Evropy. Globální energetické poměry se nejen díky využití břidlicového plynu začínají měnit a Rusko přitom demograficky a v relativním srovnání se světem i mocensky dále slábne. Současné krymské angažmá je tak pro něj posledním výbojem, jak si zabezpečit aspoň část svých geopolitických pozic před
příchodem nového světa. Putin ví, že Rusko bez kontroly nad Ukrajinou nemůže hrát roli globální velmoci. Jeho sny o ustavení Euroasijské unie a prohloubení integrace v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci by bez této země vzaly za své. Je možné, že tváří v tvář změnám etnického složení Ruské federace by Putin také uvítal těsnější spojení s další slovanskou zemí. Přeci jen, Rusko by se mělo snažit stát třetím Římem a ne sibiřským předpolím Číny, není-liž?
Mezi porážkou a kapitulací
To, že Putin obětoval pozitivní dojem ze sočské olympiády na oltář vojenské invaze na Krymu, je důkazem, jak moc je ve svém vlastním světě vizí a ambicí přitlačen ke zdi. Zároveň však na udržení Ukrajiny nemá dostatek sil a ani Krym není tak jistou a snadnou kořistí, jak by se mohlo zdát. Pokud na Ukrajině Putin ustoupí, nerealizuje své velmocenské sny; pokud však neustoupí, bude bojovat a prohraje, může se dříve či později začít hrát i o nový režim v Moskvě, které budou scházet zahraniční investice a jejíž vládnoucí elita bude při pohledu na toto v pravdě tragické žonglování s výkladem mezinárodního práva notně otřesena.
Pokud se má Rusko naučit žít v sousedství s demokratickou a skutečně nezávislou Ukrajinou, bude muset mít Moskva jiný režim, ne-li politickou kulturu. Pro muže s odhalenou hrudí,
v maskáčích a s vojenským opaskem v ní ale už nemusí být místo. Jeho ideologická směsice carského univerzalismu a post-sovětské geopolitické nostalgie může v dlouhodobé perspektivě pouze prohrát. Otázkou je, koho všeho vezme s sebou.
