Syrský konflikt je s námi již od března 2011. Za tu dobu prošel několika fázemi. Od spíše neozbrojených protestů a občanského odporu přes občanskou válku až po regionalizovaný ozbrojený konflikt a humanitární krizi. Rezonoval i na českém internetu a také ve zdejším veřejném prostoru. Nevychýlilo se však těžiště české debaty o syrském konfliktu někam, kde dnes již postrádá smysl?
Příliš ideologie
Od počátku se veřejná debata o Sýrii v ČR točila především kolem takřka biblické otázky dobra a zla a jejich identifikaci s bojujícími stranami. Avšak s tím, jak se konflikt stával méně občanským a více ozbrojeným, méně reformním a více destruktivním, se toto rozdělení změnilo spíše v propagandistickou nálepku. Obě strany jsou dnes již zkorumpované a zbrocené krví. V případě opozice spolu navíc různé frakce otevřeně soupeří a nelze mluvit pouze o straně prorežimní a protirežimní.
Podpora či odmítání bojujících stran ztěžují nadhled a jsou obvykle spojeny s tím, kam se jejich zastánce kloní. K Západu nebo Východu? Demokracii či diktatuře, kde je klid na práci? K obhajobě lidských práv či k preferenci práva a pořádku? To vše však nemá mnoho společného se situací na místě a je věcí názoru či přesvědčení. Obě strany diskuze jsou takto zakopané na svých pozicích a nanejvýše se periodicky ostřelují dogmatickými argumenty typu: „Podporuji Bašára Asada, neboť je legitimním syrským prezidentem“ či naopak „Tvrzení režimu, že opozici tvoří teroristé, je lež.“
Nedostatek pragmatismu
Co je v české debatě o Sýrii upozaděno, jsou národně-bezpečnostní zájmy a pohled na strategický kontext celého konfliktu. Chybí větší poptávka po fundované debatě, co konflikt znamená pro roli EU ve světě, bezpečnost ČR, migrační vlny, postavení USA, Ruska či Íránu, energetickou bezpečnost nebo terorismus. Jednotlivé prvky této pragmatické a racionální diskuze se občas sice vyskytnou, ale ve většině případů jsou v osidlech xenofobních předsudků a stereotypů.
Příkladem je argumentační linie, že syrská opozice jsou islamisté, tedy teroristé, a jako takové je třeba je zničit prostřednictvím podpory režimu. Druhou neméně kontraproduktivní skupinou argumentů jsou pak konspirační teorie, které například otázku dopadu syrského konfliktu na evropskou energetickou bezpečnost redukují na tezi, že Západ jde do Sýrie kvůli ropě. Netvrdím, že oba názory nemají jistou relevanci, avšak jako všeobjímající vysvětlení probíhajícího dění nefungují.
Apatie milosrdných
To, co však v českém diskurzu o syrském konfliktu postrádám nejvíce, je humanitární a humánní aspekt. Utrpení syrské populace a ve srovnání s ním relativní přehlížení této národní katastrofy ze strany regionálních sousedů, globálních velmocí a světového veřejného mínění, ČR nevyjímaje, je tichým mementem, které naznačuje, že lidstvo od rwandských hrůz 90. let velký pokrok neučinilo. Navíc humanitární krize není tak akční a mediálně vděčné téma jako chemické zbraně a u dvouleté občanské války platí okřídlené „sejde z očí, sejde z mysli“. Tato absence soucitu a zájmu je znepokojující. Je totiž rezignací Západu, do něhož se snaží počítat i ČR, na univerzalistický idealismus, jehož manifestací je snaha zachraňovat skrze humanitární pomoc trpící po celém světě bez ohledu na to, o koho jde nebo čí rukou trpí.
