Po roce to znovu vypadá, že v jarní části fotbalové Ligy mistrů budou chybět dva anglické týmy. Přestože je stávajícím vítězem nejprestižnější evropské soutěže Chelsea, nedominuje už Anglie zdaleka takovou měrou jako dříve. Jaké za tím můžeme hledat důvody?
Ze zpětného pohledu byla sezona 2009/10 pro anglický klubový fotbal zlomová – poprvé po sedmi letech se žádný tým neprobojoval do semifinále Ligy mistrů. Navíc Liverpool vypadl již v základní skupině jako teprve třetí anglický tým za uplynulých 11 sezon. Což je stejný počet anglických týmů, který v této části soutěže vypadl v posledních dvou sezonách – a pravděpodobně ne kompletní.
Co bylo tenkrát téměř nemyslitelné, je dnes vlastně běžné – loni si United nedokázali poradit se skupinou, která by byla hratelná i pro české týmy, letos v souboji mistrů Manchester City vyhořel až trapným způsobem; Chelsea se musí spoléhat na Šachtar a dost možná vypadne také, Arsenal prochází do značné míry ze setrvačnosti a proto, že postoupit ze skupiny je pro něj stejně jako čtvrté místo v lize jakási 'nová trofej'.
Co se stalo s anglickými kluby?
Lze vlastně mluvit o neúspěchu či stagnaci anglických týmů, když Chelsea loni (přes notnou dávku štěstí) Ligu mistrů vyhrála a Manchester United se v předchozí sezoně probojoval do finále? Relevantnějším ukazatelem síly jednotlivých lig je však celkové zastoupení týmů v semifinále nejprestižnější klubové soutěže. A zatímco v posledních třech ročnících měla Anglie v této fázi pouhé dva zástupce z možných dvanácti, v předchozích třech sezonách figurovalo v semifinále Ligy mistrů hned devět anglických týmů.
Co se tedy stalo s anglickými kluby? Zástupné důvody bychom mohli hledat ve větším daňovém zatížení fotbalistů, ani to však nebrání anglickým elitním týmům, aby mohly získat, koho chtějí. Či tlak, který vyvíjejí anglická média na trenéry a týmy více než kdy jindy? Ten však zdaleka neexistuje v takové míře, v jaké španělská média nenechala ani vlas na hlavě Pepu Guardiolovi. A i tak trenér zažil s Barcelonou bezprecedentní úspěchy. Problémy jsou jinde – a i ty momentální spíše maskují chronické neduhy.
Přestože můžeme tvrdit, že každý klub z Big Four je v nějaké fázi přerodu; například u Arsenalu tato transformace probíhá již věčnost, pokud vůbec – tým prodává své největší hvězdy i po dostavbě stadionu, který notně zatížil klubovou pokladnu. Napomoci by mohla nová, výrazně vylepšená smlouva s leteckou společností Emirates, jenže to by celé období na novém stadionu pro Gunners nesmělo být vyplněno falešnými nadějemi. Raphael Honigstein, novinář píšící pro Süddeutsche Zeitung a The Guardian, sarkasticky přirovnával rétoriku trenéra Wengera o věčném dospívání jeho kádru k větám bolševických aparátčíků nabádajících k plnění pětiletek, na jejichž konci přijde kýžený cíl – ten však nepřijde nikdy.
Stejně tak si jistým mezidobím prochází Manchester United. Rudí ďáblové si od odchodu Cristiana Ronalda udržují slušnou výkonnost, i tak však víceméně stagnují. Nevyřešená je kvůli neustálým zraněním rotující defenziva, zálohu tvoří skanzen s Ryanem Giggsem a Paulem Scholesem, kteří jsou i přes svůj pokročilý věk stále jedni z nejplatnějších členů středu pole. Útok je pak zvláště v porovnání s ostatními složkami týmu nepochopitelně přeplněn vynikajícími hráči. A nakonec stále není jasné, kam chce ještě Ferguson tým posunout a dokdy vůbec u týmu bude schopen vydržet.
Sousední Citizens i přes příkladnou tvorbu zázemí (od výstavby tréninkových středisek po jmenování strůjců úspěchů FC Barcelony vysokými funkcionáři klubu), odpovídající pro klub s podobnými finančními možnostmi, na hřišti zatím tápou. Manciniho výroky o tom, že Ligu mistrů jeho tým vyhraje nejdříve za deset let, jsou pak minimálně úsměvné. A to zvlášť v porovnání se suverénním soupeřem ve skupině Dortmundem, který na přestupech za poslední tři roky utratil zhruba o 250 milionů eur méně a v Lize mistrů se loni objevil poprvé za posledních deset let.
Zvláště Chelsea by se pak na první pohled mohla na nedokonalé výsledky kvůli přebudování kádru vymlouvat nejvíce. Jenže pár měsíců po započetí přerodu Blues do fotbalově atraktivního mužstva, které si jeho vlastník Abramovič přál od začátku, se zdá, že Rusovi jde znovu hlavně o výsledky. I přes nestabilitu klubu se týmu podařilo vyhrát trofeje, ale celé dění v klubu za poslední léta naznačuje, že spíše než o udržitelnost Chelsea a souznění s fanoušky jde čistě o osobní ambice čukotského miliardáře.
Dá se i mezi těmito velice rozdílnými kluby najít společný jmenovatel současného neúspěchu? Ač se to zdá z loňského pohledu a díky výhře Chelsea v LM dosti nepravděpodobné, hlavním herním neduhem je laxní defenziva. Britský žurnalista, specialista na fotbalovou taktiku Michael Cox napsal, že čím víc gólů v Premier League padá v zápasech mezi nejlepšími týmy, tím horší byla bilance anglických mužstev v evropských soutěžích. Implikace jeho textu je jasná – týmy zapomněly na to, jak bránit, a jejich naivní defenzivní výkony vedou ke špatným výsledkům na mezinárodní scéně.
La Liga kraluje
Jestliže se v polovině nultých let zdál kvadrumvirát Benítez – Ferguson – Mourinho – Wenger nenapadnutelný, letos zatím nic nenapovídá tomu, že na anglických lavičkách sedí nejschopnější trenéři současnosti. Dva o svých schopnostech dostat tým na vrchol již dlouho nepřesvědčili (Benítez a Wenger), jeden neustále vyzařuje smutným dojmem, že by to příští den nejraději vzdal (Mancini) a jeden je Alex Ferguson, ani ten však za poslední rok ze svého mužstva nevytáhl jediný opravdu znamenitý výkon.
Je pozoruhodné, nakolik byly anglické týmy dohnány i kluby s mnohem nižšími rozpočty, možnostmi i infrastrukturou. La Liga kraluje fotbalově na všech frontách, týmy ze Serie A se zvedají nesmírně takticky. Bundesligové celky uvažují střízlivěji než kdy jindy, jejich hra je ale také pohlednější než v minulosti. To všechno jako by Premier League ze zahleděnosti v sebe sama v posledních letech trochu chybělo a i letošní průběh Ligy mistrů by ji z podobného stavu měl rychle probudit.
